Skály

Jsme průrvou mezi skalami,
jenž se bojí sebe dotknouti.
Stejně jak dve děti hledící si do očí
a pak spustí svůj pláč.

Víš?
I ten dusot kopyt v našich srdcích
přešel ve volný cval
a šachovnicový prapor na konci rovinky
nám oznamuje konec.

Smutné.
Přesto diváci nadšeně tleskají,
když opona padá.
Zapomeneme brzy
dříve než první pecku z třešní
ladnou parabolou vyplivneme do trávy,
tam kde ranní rosa napájí kobylky a brouky
o kterých jsem ti vždycky lhal do vlasů,
když leželi jsme v trávě.

To i za opar na svém rtu byla jsi ráda,
byl totiž z mé lásky vtisknut do tebe,
ale to ty skály byly k sobě
tehdy o dost blíž..