Ztroskotání

Jak zrak nevinných očí
dopadající na tento svět
hroutím se
jako opilec když do popelnic močí
časně z rána
je to pro mne překvapení
je to pro mne rána
už nevykvete žádný květ

Zubožená moje mysl
a zubožená lidskost světa
vím že život nemá žádný smysl
a přesto nechci pryč z toho světa
stále věřím že existuje osvěta
která vyléčí lidské duše
že může přijít odveta

A to prokleté lidské plémě
stejně jako moje nitro
řítí se do propasti
pomalu a jistě
každé další nové jitro
jsem já stále více v pasti

A ta cesta k smrti
dlážděná je mramorem
myšlenka na smrt mou duši
ještě více drtí
a já mávám bílým praporem

Mávám bílým praporem
a prosím o pomoc
na tomto světě zůstat jsem ochoten
i když občas je toho moc

Ušetřte můj život ubohý
prosím nechte dál mě žít
vím
já nejsem nezlomný
ale dál chci snít