Exit
Exit
Není tě vidět
nebe je plný chomáčů vaty kterýma jsme čistili to špatný v nás
jsou špinavý, těžký a nutí dýchat
tak nějak víc
dovnitř
na náměstí je strašně moc lidí s černými deštníky
opuštěný holky píšou svoje telefonní čísla na kůži ubrousků
kapesníků a účtenek
rukopisy jsou nejlepší
jednou ti je všechny pošlu
schovávali tě v podchodu
cedule o zákazu kouření a pocitech samoty jsou stržený a bolí
jako náplast co byla přilepená teprve včera
řasy přiskřípnutý v mrknutí nejdou dát dolů
svět je v pořádku
sliby jako prázdný obaly co nejdou zrecyklovat
...
abstraktní šumění hluboko v hrudi
ladění frekvence tepu pod čtvrtým žebrem
na levý straně.
Komentáře (4)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk
Úvodní strofa – bez výhrad.
Ve druhé bych se nebál škrtat. Čísla jsou přeci tak jasný, že nemusej být ani trochu telefonní… Připadá mi celá taková děsně krkolomná a málo úsečná. Vím, co chceš sdělit, ale víc bych se nad tím zamyslel a nějak ty šílející pocity „zkrotil“, dal jim formu, zkoncentroval je. Závěr by se dal strašně jednoduše zesílit pouhým přeskupením slov:
„rukopisy jsou nejlepší
jednou ti je pošlu
všechny“
Napadlo mě, že ji třeba chci mít takovou, protože úvodní strofa to tak ve mně nastavila, jakoby naprogramovala má očekávání…
Ještě se mi líbí ty obrazy z podchozí pasáže, ale i tam bych si s chutí zaškrtal :-)
Finále mě nějak extra nevzalo, ale nemyslím si, že by se ti nepovedlo. Tam bude chyba asi na mé straně, myslím, že na jiné čtenáře asi zabírat bude.
04.07.2016 09:09:10 | Luky-33