Já rád teplé slzy slunce

nikdy jsem neviděl tolik zvracejícíh lidí najednou
slunce co mělo svítit
svítí někam nikam
slova se zdají být každý den stejná
nikdo není jedinečný
vidím
že přestávám vidět
dokážu v lidech vidět člověka ale nevím
jak dlouho ještě
dokážu se tě dotýkat ale nevím
jak dlouho mi to s tebou takhle vydrží
dokážu vidět noční město takové jaké je
ale neumím se vyrovnat s okolím
něco mi dlužíte
vy lidi tam nahoře
a já nechci nic odpouštět
soustředím se na tvé nohy i když vím
že jsi schovaná v kůře jakýchsi citrusových plodů
které jsem ale ještě v životě neviděl

ruce už mě neposlouchají nevím co říkám a výmluvy
ty jsou každý den víc stejnější
a hnusnější
líbí se mi padat
a nevědět
kdy dopadnu
ale trvá to už moc dlouho


znovu

sám
bez tebe?
to přece nedokážu
stojím a mávám ti na rozloučenou
velmi nebezpečnou pistolí
vlak naděje mizí
tvé tělo hoří
a já si začínám všímat okolí
nikdy jsem neviděl tolik lidí
kteří za chvíli nikde nebudou

chtěl jsem si uvařit snídani a pak jít do práce

ale už bylo moc pozdě
slunce zapadlo a větve stromů stezku zatarasily





















řekli mi
že to bude zase v pořádku
co nevidět budu zase chodit
běhat
a možná taky jednou umřu

proč jsem tady a proč mi to dělají
láska k tobě
je teď podobná lásce nenarozeného k nenarozené

ničím asi už poslední pouta s minulostí
pro případ
že se už nebudu moct vrátit
je to prevence


vždycky jsem miloval déšť
a noc
déšť v noci

ale změnil jsem se
...









té noci se mi zdál zvláštní sen
svět byl pouze z lidí kteří neměli oči
černá džungle kam se podíváš
bylo v něm možné skoro všechno
co si mohl člověk dovolit
a já tam stojím
stojím a jako jediný v tom slepém pekle sleduju okolní pohyb
už teď navždy ztracených


až slunce pohřbí slunce
někam mezi zdi nebo do tuhnoucího betonu
liány mrtvých paprsků zapadnou za oční víčka
pavouci pohltí slunce
a všechno živé včetně sebe zahubí



myslel jsem že je to daleko
ale najednou jsme byli u cíle naší cesty
a já nevěděl jak se s tím popasovat
myslel jsem že jsem šťastný
ale byl jsem jen nepřiznaně vyčerpaný
prázdný
a ponořený do hluboké nádrže chladné vody
s piraňami

jsou to labutě které utekly jezeru
aby se dostaly pryč
od vod ve kterých číhají zlost a pomsta
převlečené za věčné štěstí a konečnou štaci
všechno zdá se být ztraceno
když víš že obzor je jen iluzí
a
imaginární veslaři se snaží dohnat svůj stín
v korytě vyschlé řeky bloudí
mezi rozkládajícími se mršinami ryb
jedna je jako každá jiná
uchem jehly neprojdeš
ale můžeš ji obejít

už nejsi ve světě kde existuje jen jedna univerzální odpověď
tisíce tváří na tebe shlíží a vidí tvé soužení
jsi jako les který se rozhodl zemřít
a spolu s ním všechno v něm
musí zemřít také

musíš nejdřív chtít dovnitř
pokud se chceš dostat ven








pověz to svému srdci pokud nějaké máš
a pokud v sobě najdeš odvahu čelit svému odrazu v zrcadle
nech trávu růst a nech sebe žít
bez tebe žili ostatní stejně jako budou žít
až je opustíš

ale už nikdy nevzpomínej na ty krásné časy
neber do rukou opadané květy třešní
neotvírej dveře vlkům když sám nevíš
kým jsi
zda jehnětem či člověkem
který si sám na sebe jenom hraje

zpívej si pomalé blues
pokud máš kdy
a usínej bez hvězd


...
víc si za sebe nezasloužím
olověná hradba v mé mysli bude vzdorovat až do konce všemu
a všem
















..


jsem šťastný ale je mi fajn
byl jsem s tím po celý svůj život a teď to zkouším nechat být
dívám se nahoru do oken a vnímám rychlost s jakou svět padá na má ramena
jsem v tom až po uši ale nevím
jestli to už chci vědět
a
jestli to už víš

jsem sám
a nikdy mě nebylo víc