Osamělost je okno do nevědomí

kdybys měl všechno na světě, chtěl bys ještě něco? a co by to bylo?

běžím závod se svým stínem a prohrávám
neustále zkouším být všude poslední
ale nedaří se
chtěl jsem zastavit a tak jsem se rozeběhl proti kopci
splácím svůj dluh společnosti ale pořád se cítím provinile
když usínám v relativním bezpečí své postele
každý den zkouším dělat nové a lepší děti
ale v těchto poměrech to jde čím dál tím méně úspěšně
jsme už více stroji než lidmi

běžně jsem jezdil výtahem až nahoru abych mohl sjíždět dolů
a když jsem se naposledy vracel z práce
práce přestala existovat


na cestě do ráje se třeba umírá líp
než když člověk jen tak sedí v křesle a čeká
až to přijde















dvě dvacet jedenáct třináct
jako bych tam v dálce chtěl vidět paprsky světla
tam daleko je to určitě stejně hloupé jako tady

ty jsi to jediné co tě dovedlo až sem
řekli mi
mluvili o dlouhém mostu na západní straně města
jehož druhý konec není nikdy vidět
ten most
který jako prodloužená končetina spojuje něco
o čem jen tuším
a končí neznámo kde

říkali taky
že tady budu čekat
nemám znát jejich jména ale mám vědět
že mě nenechají to udělat
nevím přesně
jestli mysleli ukončení nebo mou chuť vydat se po mostě tam do toho dalekého neznáma
už se nemusíme tak bát
je to blízko
jakoby za rohem
možností bylo víc ale ty jsou teď už pryč
zůstala jediná cesta ta nejkratší
ta která vede peklem zdá se mi
že to říkám ale prej si to jen myslím
říkají jen to co chtěli abych slyšel
abych ti řekl





tak tady spolu sedíme a bavíme se o tom
jak se máme
a já čekám na vhodný okamžik
abych se mohl zeptat na cokoliv
co mě spojuje s minulostí
abych konečně pochopil nebo tak něco
a ona pořád mluví o tom
že je venku hnusně a že je ráda že jsem s ní
a pak řekne
že je mě tady v tomhle světě škoda
šel jsem k oknu
otevřel ho
a podíval se ven
nepřipadalo mi to tam tak hnusné
temné obrysy mohutných obytných budov a na nich neonově zářící reklamy
některá světla bytů ještě svítila
vlastně jsem si říkal
že je tady krásně
ale jen v noci

pak jsem se zeptal
jestli si pamatuje
když byla ještě dítě


podívali jsme se jeden druhému do očí
odpovědi tam byly
ale pletly se mi s otázkami

zeptala se
jestli si z dětství pamatuju věci
které si mám pamatovat
nebo jestli si vybavím i to
co si pamatovat nemáme

vybavil se mi jen most

přirozeně má zvědavost vůči onomu mostu stoupala
už od záhadného setkání s cizinci
kteří si se mnou na vyžádali schůzku
představili jako zástupci společnosti
IeMcO
mluvili o tom mostě a působili tak strašně nepřirozeným dojmem
nejdřív jsem si myslel
že jde o žert nebo o vyšinuté blázny
jsou takoví, kteří se scházejí a hromadně pak věří svým bludům
žijí ve svém snovém světě a jejich mysl dokáže jakýkoliv protiargument otočit a využít ve vlastní prospěch
ti tři mluvili o cestě mostem ale vůbec jsem nepochopil
proč by to měl někdo dělat a proč právě já
chodit přes most je zakázáno
člověk musí mít speciální povolenku ale tu beztak nevystaví skoro nikomu
možná že ten most vede na to místo z reklam
báječný život bez starostí a stínů
extralife
rozhodně mi nedali žádné odpovědi, zanechali za sebou spoustu otázek
a pak prostě odešli
já to pustil z hlavy
měl jsem trochu jiné starosti
ale..


.. to se teď změnilo





dnes jsem tě zase nenáviděl
jako skoro každý předchozí den
chtěl jsem na tebe promluvit ale byl jsem prázdný
díval jsem se ti do očí když jsi mě nepotřebovala vidět

myslel jsem si že tě znám ale už je to pryč
překvapilo mě kolik o jsi jiná
než včera
kdy dnes ještě bylo zítra a pozítří bylo dnes

ty naděje mi otevřely dveře a já jsem věděl že můžu kdykoliv projít
a už se nemuset ptát
jestli smím


určovala jsi můj směr a potom na mě zanevřela
možná že je to tím že nevidím nic víc než tebe

pak jen prohodíš sedm dvacet osm devatenáct
a věnuješ se dalším
a dalším



je příliš mnoho časových vláken ve kterých vlastně postupuješ stejným směrem
a ty jsou jemné a všudypřítomné a na slunci se třpytí
a já tě už nechci roztrhat na těch strašně moc kousků
už si tě nepotřebuju skládat
jsi mou součástí
vždy jsi byla
ty jsi já


devadesát čtyři dní a stále ještě nemám dost
jsme si blíž
po koberci tiše našlapující pavouci vládnou tichu
a voda stékající po zdech na podlahu
smývá jejich stopy
můžeš
ale nemusíš
věřit
i nevěřit

černá kapota vozidla pohlcuje světlo
a teplo se vrství list po listu na jejich kůži
ty jsi můj magnet a já tvá čepel
poslouchej mé ruce jak tě hladí po vlasech
a tlukot mého srdce stále ještě stačí tvému

jedna má část mrzne trpí na dně veliké nádoby s vodou

někdy se pro vlastní sny zapleteš do vlasů
těch vzpomínek které ti nepatří
a pomalu v nich umíráš
dusíš se a hledáš cestu ven
nejsi ve svém světě
proto tě nehledají
neví kdo jsi








....

našli si mě asi v pět odpoledne
spoutali mi ruce za zády a odvedli jako prašivého psa
v té místnosti jsem čekal strašně dlouho
alespoň mi to tak připadalo
mohlo to být jen pár desítek minut
chtě nechtě jsem musel myslet na všechno
co mě dovedlo až sem
do místnosti




přišli
sundali mi pouta a vedli mě do místnosti č.193
vybavilo se mi
jak jsme s bratrem jako malí stavěli sněhuláka
v dobách
kdy se takové věci nepovažovaly za prohřešek proti plánu
nebo nedej bože za trestný čin
plán zněl NENECHAT EMOCE VYHUBIT LIDSTVO
a toho plánu jsme se všichni urputně drželi
protože jsme věřili
po dobách chaosu a bezcílného zoufalství jsme všichni měli plán
samozřejmě
byli tady takoví, kteří na plán zhluboka srali
ti byli převychováni a pokud ani to nevyšlo
mělo ministerstvo v každém větším městě tzv. DEKONTAMINAČNÍ AREÁLY
jak se jim říkalo
člověka vlastně skoro nikdy nenapadne, že jedná tak, jak oni chtějí, aby jednal
byl jsem spolehlivým ozubeným kolem v obrovském lidském orloji
a má neschopnost potlačit emoce ohrozila naši společnost
většina lidí v sobě nosí spoustu informací
které nás můžou potopit
většina o tom ale vůbec neví


chtěl jsem se vydat po mostě tam do mlhy
která obklopuje celé město
ale nestihl jsem to
přišli si pro mě a teď mě vedou do čísla 193