Temný Den

TEMNÝ DEN

Je to snad již měsíc,
kdy Světlá Noc nám skončila
a já se strašně těšíc na den,
kdy pokračovat budu ladem,
přestrojil za konzula.
Za velvyslance ambasády,
která nikdy nespí tady.
Tady,
kde světla už zhasnula.

Zastupovat budu radu,
která nikdy nespí,
radu bráněného hradu,
radu zamilovaného řádu.

Radu spadaného listí,
kterým podzim cesty čistí,
zkrátka radu, jež je vzadu,
jež náš všechny jistí.
Já však zastupuji sebe,
s dívkou, které patří nebe,
která žel bůh není místní.

Temný den je vlastně věž,
báseň o ní samotné,
no tak čase rychle běž,
než budou verše nehmotné,
žalovati tuhle lež.
I dítě ne moc gramotné,
chápe ještě,
že Temný den, je název jen.

Vyjádřit chci tímhle stesk,
který stále víc mě tíží,
ať už včera, zítra, dnes
klesám dál v tlakové níži,
než zas přijde velký třesk,
a jako blesk se ten stesk sníží.

Byl pozdní večer v prvním máji…
ale to už lidé znají,
budu mluvit o svém září,
kdy se řek bych všechno daří,
kdy jsem spatřil jasnou záři,
záři v její krásné tváři.

Z téhle záře všechno čiší,
i to, co mne tolik ničí,
jedna dlouhá přímka vzdušná,
vzdálenost, jenž značí ji je slušná.
Slušná ? Ne, je zdrcující,
je zlá, je smutná, nepřející.

Přímka dlouhá kilometry,
nesnesitelná se zdála,
city ji však rychle smetly,
a láska naše opět vstává.
Tak dobré ráno, přejme ji,
a po nekonečné koleji,
jeďme, kam nám dovolí.

Večerní máj byl lásky čas…
to už tady taky bylo,
po kopiích se zaprášilo.
Něco nového chcem zas,
něco, kde srdce jiné mylo,
kde zastavil se chvíli čas.
Čas, co táhne nás pryč když nemůžem být spolu,
čas, co má na nás bič, a co nás stáhne rovnou dolů.

Tím začíná Temný den,
ale brzy bude minulostí,
byl to jen mizerný sen,
plný hnusných ohavností.

Jako vždy zas opak pravdu dí,
den je krásný,
jak v houští plném kapradí.
Voňavý jak čerstvě posekaná tráva,
navlhlý jak rosa napadaná z rána.
Vítr hladit nás zas bude po tváři,
a vše co chtíti budem se nám vydaří.
Já chci tu, co má nebe,
ano, jen a pouze tebe…
tebe, moje sluníčko,
aspoň chvilku,
a alespoň maličko.

Ne, zase je to jenom lež,
chci tě míti celou,
věz,
tak jako mlýnky melou,
že v tobě nemám žádnou mez,
že chci tě vidět celou.
Celou v plné kráse,
nezávisle v čase.

Kéž bych teď moh k tobě cit,
jenž rozhodně není malý,
čímkoliv ti vyjádřit,
dřív než se na mne balvan svalí,
a pryč s tebou odejít.
Daleko od zdejších lidí,
daleko od očí,
co mě vidí.
Za ruku tě vzít,
a jen tak kamsi odejít.

Odejít pryč tak,
jak na sever mi jede vlak,
snadno, rychle, napořád.
Jede za tebou,
noční oblohou,
ale s menší mezerou…
že se jednou obrátí,
a pojede zpět po trati.
Zpět,
od tebe pryč,
jak proti zdi střelený míč.

Ale přes to tenhle cit nedovedu nijak skrýt.
Asi je to dobře… měl bych ho spíš ctít.
Tak netvařme se suše, pojďme lásku mít.
Pojďme si ji uložit, a pryč od nás ji nepustit,
bez ní nemůže být líp.

Když mě ruce nohy zebou,
představím si, že jsem s tebou
a hned teplo budu mít.
Tak co ? Jedeš se mnou ?
Jdu na cestu nám posvítit,
ať provází nás při ní klid.
Na cestu s Tebou ho totiž určitě chci mít,
a nenechat se vyrušit.

Na cestu s Baruškou,
s mou Ústeckou beruškou,
na cestu dalekou,
od lidí,
na cestu klikatou,
pěkně píď po pídi až tam,
kam oči naše uvidí.

Už je načase se přestat bát,
dát to světu vědět,
aby přestali mi lásku brát,
přestat už dál sedět.
Pak se můžu už jen smát,
jak rampouchy začli tát,
či zvuku zatloukaných dlát,
se pohodlně oddávat.

Teď je však čas milovat…
a to tak,
že napořád.
A z lásky napořád se radovat.
A když nám to někdo bude brát,
začít se mu děsně smát,
jaký je to slizký had,
a že bez šance je,
najevo mu dát.

Tak už pojď si hrát,
slunce osvítilo z lásky hrad.
Ty víš jak mám tě rád,
budu ti to třeba po čárečkách malovat,
na veliký obrázek,
bez jakýchkoliv otázek,
kde každá čárka bude znamenat,
jak šíleně moc tě mám rád.

22 & 23 prosinec 2006
Lukasss pro Erisku :-*