Ironie

Temnota mě obklopuje,
temnota je přede mnou.
Pomalu mě pohlcuje,
je tak krásně tajemnou.

Zazděná mám okna
a venku hustý dým.
V středu velké místnosti
tak marně skládám rým.

Oči mám jak zalepené,
představivost zrakem mým.
Jsem jak bouřka v jasnu,
jako sazen v poušti vodní mlýn.

A přesto šťasten,
veselý.
Suchým vtipem stěny se tu
bez ostychu tetelí.

Píšu báseň nehtem do zdí,
Times New Roman rudé.
Brzy bude tak moc dlouhá,
sloky budou všude.

Miluji tu ironii,
chci tu navždy žít.
Shnilou vodu z vodovodu
do skonání pít.
Než slunce projde okny mými,
neustále bdít.