Bel Mondo

 

 
z dáli se ze vzduchu vlnitého jako plech na střechách starých garáží formovala postava
která pronášela pevným hlasem slova
a ta slova ke mně doléhala se sametově něžným šepotem
"ty který jsi zde
chci ti říct
že už nemůžeš vstoupit na místa
kam jsi dlouho nechodil"
tak tohle je život


A oni přijdou


plahočil jsem se suchou pouští dvacet pět let bez vody bez naděje
v dáli studna mizející za obzorem s každým dalším těžkým krokem



dej mi další šanci a já se ti odměním v to věř


má karavana se táhla na dvacet sedm přátel daleko
bylo nás však sedm skutečných
kteří jsme spolu pochodovali pouští od oázy k oáze
a na každé zastávce se předháněli v soudech ohledně toho
kdo dřív zemře
já měl štěstí že jsem pokaždé věděl
kudy karavana poputuje
kdežto mí druhové spoléhali plně na mne a mé schopnosti
mohl jsem si tedy dovolit přežít

na cestách nás potkalo nejedno dobrodružství
při poslední výpravě jsme přišli o všechny velbloudy a jednoho osla
který se ztratil v závějích písečné bouře
nestihli jsme ho chudáka včas uvázat
a tak v panice utekl
a už se nevrátil
teď je patrně již dávno po smrti
ale velbloudi
to byla zcela jiná patálie
stalo se to nedaleko Bel Monda
už už jsme se těšili
že se naše výprava chýlí ke konci a my si budeme moci konečně odpočinout a pořádně se najíst a napít
když se objevili ti lotři
museli jsme všechny velbloudy darovat banditům
a s nimi i náklad
který vezli
jen tak ušetřili naše životy
nic nedbali na naše prosby
nechali nám pouze dvě větší nádoby s vodou
a odtekli jako písek i s našimi velbloudy neznámo kam
Bel Mondo sice bylo nedaleko
ale po svých a jen s nepatrnou zásobou vody jsme neměli pražádnou šanci


srp měsíce pominul už dávno
je mi horko když se na tebe nesmím dívat
ty slunce všeho života
a patříš mezi nás nebo my patříme k tobě?
plahočení je výsadou oddaných druhým a pak až k sobě
cesta dlouhá tichá a bezbřehá
kde rostou stíny tichých pyramid
a co je za další písečnou dunou
ptáš se sám sebe a odpovědi jsou pouhé sebeklamy
trýzní tě vlastní otázky
bohužel tak to chodí
cesta je daleká a všemožná
konce dohlédl totiž málokdo


oči nás vedou do míst
kam nohy chodit nechtějí
strach
totálně nasazený proti vlastnímu chtění
jak dlouho už
proč pořád ještě


zůstalo nás jen pět
spíš polomrtví než živí plahočili jsme se tou zlatou krajinou
až nás zrak přecházel
pravda
dva z nás nevydrželi a do Bel Monda se už nikdy nepodívají
mé myšlenky se už dávno pohybovaly mimo naši situaci
přelétaly od jedné etapy mého života ke druhé
v dálce jsem spatřil ty nádherné tmavé oči
a věděl jsem
že jsi to ty
ty tam na mně čekáš a já tě už nikdy neuvidím
každou chvíli jsme zastavovali abychom se utábořili
bylo to sice hloupé
ale my jsme byli hloupí
využil jsem odpočinku a okamžitě usnul
zdál se mi sen
o tobě



stalo se to už dávno ještě bez tebe
stál jsem na rohu mé ulice to bylo v tom městě
co už dnes nikde není
a čekal jsem
na co jsem čekal?
přece na tebe
jenže jsi nepřišla a já stál a čekal
potom jsem to prostě zabalil
chtěl jít za tebou ale u sebe jsi nebyla
a já tě pak objevil na docela jiném místě
necítil jsem vztek lítost slabost smutek necítil jsem vůbec nic
přikryli tě plachtou od lodi která se plaví dunami po písečných bouřích
už je to dávno
je to ztraceno v čase jako zrnko písku které si nosíš ve vlasech
ale nevíš o něm
stál jsem na rohu ulice bez tebe a ještě jsem nevěděl
že je to naposledy
co tak dělám



a další a další vlny písku hrnou se mi přes oční víčka plná strachu ze tmy
ze rtů padá sníh odpočaté svaly vydechují vlhkou páru naposledy se dotknu světla
a potom padám ve svém těle do míst odkud se už nedá nadechnout
jím život takový
jak mi chutná



všechno co tebe dělalo tebou
neumřelo v tobě
ale uvnitř
mě



v ten den pojal můj starý odstín za ženu dívku
která se nesměla narodit
být v přítmí a schován před všetečným pohledem slunce
prohlásím
že jsem připraven
ale
zklamal jsem sám sebe tím nikdy nedokončeným hradem z písku
skály se drolily tak dlouho
dokud nepřinesly zkázu věčnému městu
co jsou to piliny chladu proti věčnému žlutému větru
píchá a pálí dusí a škrábe
míchá mou zuřivost se strachem do strašlivé agónie
pokud jsem dosud nepadl tváří do země
pak nyní už nevnímám
zdali je tomu tak nebo ne
zda ležím a touhou mou jedinou je
voda
stín
a ticho zelených lesů
prázdný musí být ten kdo neodolá svodům dálek


prázdniny skončily



nakonec jsme se po všech útrapách přeci jen dostali až k našemu cíli cesty
slavné a veliké Bel Mondo
ale jaký byl náš údiv když namísto velkolepého města kypícího životem nalezli jsme jen trosky a smrt
ozářené ještě pozdně noční modří
právě takové
jaká bývá těsně nad ránem

všude kam oko dohlédlo jen tichý klid
napadlo nás
že zde musela proběhnout jakási snad obrovská bitva a my jsme zůstali ušetřeni zkázy
a to díky našim přátelům banditům bůh jim žehnej
pokud i oni zůstali pod troskami

dva z nás chtěli zůstat a prohledat město
zda ještě někde není někdo naživu
zdálo se mi to jako správná věc
a tak jsem se k těm dvěma přidal
co můžu ztratit
a pak
toto byl cíl naší výpravy
ti zbývající dva odmítli dělat cokoliv a jen seděli na zemi a hleděli daleko do pouště
kde právě vycházelo naše slunce






zapomeň na své přátele stejně už jsou pouhým stínem tvé minulosti
dosáhl jsi změn kterými jsi za mlada opovrhoval
ale je to v pořádku
je v pořádku být takový
jaký zrovna být chceš
není už ale cesty tam zpátky přes duny do země kde kvete zeleň a lidé se těší z každého nového dne
jako bys už zapomněl kudy jsem tě vedl a proč jsem to s tebou vydržel tak dlouho
člověk může být jen loutkou svých snů a představ

podrž své přátele pokud padají do propasti anebo skoč s nimi
vstřebej bolest
jsou to jen lidé ale ty jsi jedním z nich
a víš že zítřek už bude zase jiný a všechno rozkvete
protože už u toho nebudeš
je to v pořádku
je v pořádku mít důvod žít když musíš zemřít protože není jiné cesty
a musejí tam všichni
všichni jsou smrtelní





ležel jsem a nic mě už nebolelo
potom jsem začal mluvit s hvězdami
tak krásná noční obloha se už snad nikdy neukáže
je to v pořádku
můžu říct
byl jsem tam

teď mi tiché nitky kabátu zpívají svou poslední píseň
mluví se mnou
snáším se na sebe jsem písek těch skal
které zůstaly po souboji našich ideálů uvězněných ve svém těle
s tělem našeho nepřítele





pod mými víčky krásné paláce domy ze zlata
vně jen tváře okousané strádáním
brzy už nastane noc
tělo brní únavou
přežil jsem
až zapadneš
usnu naposled vyčerpáním
únavou
na temném pozadí hvězd
bývá čekání na smrt o to bolestnější
oč je snesitelnější











chtěl bych ti dát všechno co jsem si s sebou až tady přinesl
není toho moc
jen pár zrnek písku
zbytky těch dávných skal
a taky má poslední slova
že jsem tě vždy upřímně miloval














interpol untitled