BÍLÍ NOSOROŽCI

Při Tvém komentáři mě napadla šílená myšlenka - představila jsem si, že až exnu, pořád tu ještě bude moje naděje, která se bude svíjet, kroutit a čekat, protože když umírá poslední, tak musí odejít až po mně? Ale láska mnou protéká, to jo, myslím, doufám, na plný koule - což je teda protimluv, když nejsu "ten", ale zase ten výraz má grády - kdybych napsala na plný ee... pysky třeba (omlouvám se za tu sprostotu), vypadala bych jako velbloud. Moje babička říkala: vembloud. Jestlipak bloud je něco jako bludný Holanďan? (Až teď mě napadlo, že jsem mohla napsat: pecky. Tak je to dycky.) Ale v čem je síla, jsou slova. Jako když ti někdo ruku podá. Obrovská moc. Jsem z toho v úžasu. Jako dotek dlaně do vlasů. Jako naslouchání. Jako tanec Pegasů. Zmrtvýchvstání.... řvu... normálně jsi mě dojala. Objímám Tě virtuálně za Tvoji podporu, za dnešní krásné pocity. Vše krásné, co jsi darovala, se Ti vrátí. Moc a vážím si Tvé nabídky na výuku plavání (však jsi mořská víla, je přirozené, že miluješ vodu), ale hoho... bojím se toho... radši budu lítat (hlavou v oblacích). Mám Tě ráda.

26.08.2016 11:00:08 | Iva Husárková

děkuji :-)
jsi skvělá a jistě beran k tomu...babičky mají pravdu a vembloudi vydrží i poušť...jen my víly a ty jsi jednou z nich chcem občas zmáčnout spouš a občas pochovat ( v náručí ;-)
s tou nadějí si to budu pamatovat...určitě je to tak a zůstává zde pro ty další ... musíme ji dobře živit aby byla buclatá oblá a krásná jak zadek černošek:-)
kočičákům zdar mám jednu a ta fakt mluví možná je to převtělený Mikeš, říkáme jí Dýdý ;-)

26.08.2016 13:35:51 | Malá mořská víla

Černošky maj hezkej zadek, fakt že jo. Ty jsi kočičí? Naša! Dýdý je kouzelnice. Posílám podrbání na ouško. Myslela bych, že mořské víly mají za mazlíky mořské koníky a tak, kočky jsou prostě multifunkční a dokážu si je představit i při jízdě na kajaku. Úžasné. Kolik lidí má dobré srdíčko. Je mi tak nějak krásně a skoro jako by mi v hrudi zpíval zvon. Ať žije Dýdý!!! Krásný den.

28.08.2016 05:15:08 | Iva Husárková

Děkuji, Jorte. Jsem jako bazarové zboží. Ale Ty jsi boží. Krásný den.

24.08.2016 09:57:11 | Iva Husárková

Jakože si připadám nehodná něčeho, co přirozené jako dýchat vzduch, někde jsem četla, že se narodily děti porostlé srstí a rodiče je vyhnali do pralesa, bo naznali, že jsou zvířata, nehodná lidské společnosti. Trochu nadsázka, ale když život kopne a kopne, člověk čeká, kdy přijde další. Tak snad je to trochu srozumitelné. Děkuji.

24.08.2016 09:55:18 | Iva Husárková

Hanele, to je úžasné, moc Ti to přeju. Měla jsi štěstí a to je skvělé. Musí to být neobyčejné a asi to změní Tvé vnímání, hodnoty. Mi taky odstraňovali srůsty laparo, ale bylo mi řečeno, že jsou neodstranitelné. Sem tam ti něco uříznou, sem tam ti vezmou iluzi a člověk kupodivu pořád fachá. Měla jsem v práci na přespání kotě, po operaci, které přišlo o oko. Zkoušela jsem si to svoje zakrývat jednou rukou, abych zjistila jak se s takovým handicapem dá vůbec žít. Připadalo mi to nemožné. Ale pak mi někdo řek: vždyť má další smysly, má ocas, tím vyváží nerovnováhu, má vousky, těmi si ohmatá okolí. A najednou se mi to už nezdálo neřešitelné. Tuhle jsem četla, že Čínani jako snad jediní dokázali nahradit vejcovod a dávali tak ženám šanci mít dítě přirozenou cestou. Kdo by se s tím ale piplal? Umíme nahradit srdce, klouby, vypěstovat vlastní zuby... No... na co si sypat do rány sůl. Často jsem vymýšlela jména svých dětí, ale nejspíš bych se stejně nedokázala rozhodnout, jen Honzou jsem si jistá. Jan mi připadá neobyčejně krásný a taky je to náš český, který sic vypadá naivně, ba prostince, ale vždycky vyhraje a stane se králem. A pak ty buchty... obrovské makové a kouzelný dědeček... a už sem zase mimo. Ale věřím, že co se má stát, se stane. Hanele, jsem šťastná s Tebou a děkuji, že jsi se mnou sdílela své zážitky. Nejsem zatrpklá a raduju se jako blázen, protože i já své štěstí potkala - v lidech. Krásný den a vše jen dobré.

22.08.2016 10:16:34 | Iva Husárková

Překrásné. Ano, plakat není řešení. Není to konstruktivní. Jak říká jedno (myslím anglické) přísloví: neplačte nad rozlitým mlékem, je v něm vody dost. Přináší to úlevu, ale jen na chvilku. Jenže bolest se vrací periodicky už navždy. Je třeba ji přijmout jako naší součást. Kdopak ví, k čemu tohle všechno je a jaký to má smysl? Můj muž zemřel mlád, 34 let. A jak léta běží a roky přibývají, vždycky si řeknu: panebože, o tolik jsem tady víc, zase další rok a vyděsí mě to, jak narůstá ten propastný rozdíl, o tolik víc krásného a zajímavého mohl prožít, a bylo mu to upřeno. Jsem se trochu roznostalgičtila (tj. ale hrozné jak mrším slova). Ale tvůj puoblém, Uďo, je úplně noumální... tedy můj puoblém. Prostě s tím se nedá nic dělat. Zase když se dostaneš na dno, je od čeho se odrazit. A ruce přátel, rodiny, Tě drží a tahají vzhůru. A pak - kočky. Vždycky, když mám chuť to zabalit si řeknu: tohle jim nemůžu udělat. Ony vědí, cítí, jsou nádherné, dokonalé a tajemné bytosti. Dokud jsou tady dávají mi sílu a pak je tu Kichot, který mi dodává odvahu a už to nevidím tak černě, ale zeleně a modře, jako moře, který nemáme, což mi nevadí, bo neumím plavat... vlastně stačí Dyje, nádherná, divoká a naše, kam se hrabe móře... a už sem zase úplně mimo, což se mi stává pořád. Ale abych dokončila myšlenku, existuje-li... vidím stádo bílých nosorožců, valí se krajinou, oblaka prachu, dunění, už nejsou oběti, jsou odhodlaní, nádherní a nebojí se ničeho, života. Díky, Kichote. Jsi moje jistota. Krásný den.

22.08.2016 09:40:18 | Iva Husárková