Konec bez začátku

až se budou všichni cítit jako největší samopal pod sluncem
chytí se svorně za ruce a budou zpívat slunci písně jara
"všechny stíny padnou za nás"
až na tom budeme tak zle že se budeme chtít zabít

můj dům a
na chodníku pár lidí
hlouček zvědavých

kupovat náboje
a nemít zbraň
je nebezpečné





v roce devadesát dva jsme si s bratrancem stavěli motokáru
chtěli jsme aby jezdila i když byla jen z
papírových krabic a i kola byla jen vystřižená kolečka z krabice
nemyslím si že jsme byli hloupí
jen jsme oba chtěli věřit svému snu
že budeme mít to co jsme mít nemohli
ale přišel strejc a sebral nám lepidlo
protože si myslel
že ho chceme čichat
bylo to v tom kresleném seriálu v časopise abc
parta která čichala ředidlo
ale nevím jistě
jestli strejc časopis četl





dávám si na zahradě koláč s čajem a přitom ostatním utíká čas

velitel mé letní výpravy vzdal veškeré snahy a nezabránil podzimu

dostat se mezi nás

píšu si

dvanáct dní

deset deka noci

nebe bez mraků

a příboj

plavba na lodi není žádný med





o rok později jsme se dostali s motokárou na jiný level
strejda nám ji postavil z dřevěných desek
koleček z kočárku a dokonce měla křeslo z automobilu škoda 100
a volant asi z traktoru
pořád ještě neměla motor
ale už alespoň jezdila
bratranci druhého strejce
kteří žili za plotem
nám záviděli
a tak jim jejich táta postavil taky motokáru
neměla ale volant
řídila se nohama
vpředu byla deska s dvěma koly
deska byla uprostřed uchycena k základní nosné desce
na které se sedělo
nohama se řídilo a rukama se držely opratě
kus špagátu který vedl od předních kol
člověk na tom vypadal trochu jako futuristický žokej z postapokalyptické budoucnosti
pořádali jsme závody na kopci za barákem
ta cesta vedla kolem kostela až k policejní stanici
tam byl většinou cíl závodu





myslím že jsem přestal vidět skutečnost a vtrhl jsem do práce
se samopalem v ruce posílil své představy o konečném řešení
a doplatil na liknavost výrobců samosvorné spouště

až se budeš cítit jako já nic nedávej na to že se ti pod nohama ztrácí půda



volali na mě
hej ty tam vzadu
pojď dej se k nám
ty tam vzadu
máš na to být někým koho si budeme pamatovat ještě dlouho po tom
co tady už nebudeš

ale já nedal nic na sliby a dál jsem byl jen tím vzadu
hledal jsem si pro sebe důvody
jak zůstat dál nenápadným
a přitom mít přehled o všem kolem vědět
kdy udělat správný krok vzad
a držet se těch přede mnou aby mi neujel vlak

chtěl jsem jen nevynikat
a mít všechno
pod kontrolou





hodně dlouho potom jsme s bratrem nastupovali každý den do autubusu
který nás dovezl do práce
tam jsme pracovali jako zedníci
je to super práce
na vzduchu
mezi chlapama
kteří jsou na dobré cestě alkoholismu nebo už tou cestou procházejí
stavěli jsme obytné domy pro lidi
ze začátku jsem na to byl pyšný
ale postupem doby mi vadilo
že tyhle věci vlastně nikam nevedou
je to takové status quo pro člověka
který směřuje vysoko
i když si to nepřeje
ale směřuje tam a ta cesta ho zároveň děsí
i naplňuje
najednou sedím v hlíně vedle rostoucího baráku a povídám si s chlapama
které neznám a nechci znát
mluví o tom co vypili
koho zmlátili a co budou pít zítra
dál obzory nesahají nebo na stavbě sahat nesmějí
brácha se taky zrovna nezačlenil
byli jsme vždycky ti jiní
oni si na nás ukazovali a my jsme se naučili nechávat na sebe ukazovat
přišla doba
kdy jsme se zednickými pracemi skončili
bratra postihla dost absurdní a těžká událost
která ho totálně odřízla od normálního života
a prakticky z něj udělala chodící trosku
paranoika
uzavřeného do sebe víc než kdy předtím
já jsem tou dobu žil ve velkoměstě
dávno za námi byly ještě prašné myšlenky na cihly
a na zedníky
co dál v horkém letním slunci stavěli domy pro lidi
kteří by si s těmi co domy stavěli na pivo asi jen tak nezašli
seděl jsem ve svém novém městě na balkoně a pozorovala západ slunce
jak se pomalu vytrácí a nastává noc
širé velkoměsto polklo mou duši a nenávratně mě zničilo
teď už jsem to nebyl já
nevydal jsem se cestou
kterou šli bratranci s motokárami bez motoru
cestou
kterou jsme asi jít měli
já a bratr
navždy jiní

tou dobou už jsem měl jasný cíl
stačilo přesvědčit bratra
stačilo by to




to ty děti které hrály fotbal na pahorku za velkým městem
uviděly v dálce dva záblesky
byly to dva výbuchy
nálože
muselo to být vlastně morbidně krásné
a jedinečné
osvětlené město na pozadí čarovné noci
a uprostřed explodující polokoule
jako galaxie viděné teleskopem
dvě tváře
dva ukradené osudy
které už nikdo nevrátí






já už své bratrance nikdy potom neviděl
už jsem je vlastně nechtěl vidět
moc jsem se vzdálil jejich představám o tom
kdo jsem
a sám si nejsem jistý
jak by přijali toho
kým jsem teď
už se s tím nemůžu srovnat
vím
že založili rodiny
a možná že teď oni dělají svým dětem motokáry bez motoru
pavel s volantem
tomáš s davidem ty řízené nohama
a s opratěmi
občas jsem měl nutkání zajít
vidět je
jednou
kdysi dávno
ještě u zedníků
přišel zničehonic david
bylo to strašně příjemné
přál jsem si
aby to bylo jako dřív
být zase velká rodina nemít spory
ale on potom odešel
opravdu je to dlouho co jsme se naposledy viděli
tisknu bratrovi ruku a oba dva víme
že až stískneme spínač
nebudeme už muset myslet na to
co nás svazuje
myslím na tu dřevěnou motokáru
jak jsem ji vždycky chtěl
a jak mi potom po letech pohozená v garáži připomněla všechno
co jsem z dětství měl
myslím na to
co jsme s bratrem dokázali
tisknu mu ruku co nejvíc to jde
v očích mám slzy a upínám se na ten okamžik
vysvobození




nemluvil jsem o tom s Andreou
byl jsem potichu
potom taky odešla







..

a měla jsi pravdu
někdy ještě vzpomínám na

náš dům