Rozhovor dvou duší

První:
„ Miluji její krásné rty,
ty tak plné touhy a rozkoše,
vždyť nejsem to já, ale ty,
vše se dává do jednoho koše.“

Druhá:
„ Ty ji tak skutečně miluješ,?
za co jsi to zasloužila,
vždyť jen zvrhlý chlípník jseš,
nic více, pohleď do duše co ti uložila.“

První:
„ Ano, to možná pravda je,
ale na její kráse mi tak záleží,
že mé srdce teď puklé je,
vždyť visí na něj těžké závaží.“

Druhá:
„ Prý závaží, tj. jen obyčejná nemoc,
spíše jen strach, někomu říci ne,
nevím, kde teď hledat pomoc,
jsem tak bezradný, nevím, ano či ne.“

První:
„ Chcípni má druhá duše,
vždyť jen srandu ze mě tropíš,
vždy se vrátíš jako mořské mušle,
nikdy se úplně nepotopíš.“

Druhá:
„ Zemři ty chcíplý pse,
jenž zrcadlo pro tebe prvé jest,
nevidíš jiné, vidíš jen sebe,
nevíš jestli je to skutečnost či test.“

První:
_ Ty ji máš rád?
jen se svěř,
vždyť tě tak dlouho znám,
věř, nic jiného než věř.“

Druhá:
„ Ano, mám ji rád, ale to není vše,
mé tělo milovat by se s ní chtělo,
ale duše a srdce se modlí za mše,
co všechno to tělo mělo a mohlo???“

První:
„ Nevím co jiného ti snad už říci,
snad jen, že srabem jsi a ničím víc,
bojíš se pravdu do očí říci,
a přitom i koruna má svůj líc.“

Druhá:
„ Ano, vše přiznávám…“