Král

Král

Žil byl v jednom mraveništi král.
Tuchopeo se myslím jmenoval.
Na hlavě měl křivou korunu
a pořád jen seděl u rumu.

Mraveniště i bez něj žilo
a nikomu to nevadilo.
Možná kdyby ten král vstal,
ještě nějaký uraz by si přivolal.

Ale co čert nechtěl, už se stalo,
jednou nastalo velmi chladné jaro
a zásoby byly tenkrát tak malé,
že i rumu pochybělo na skladě.

I král se probral z opice
utřel si prach z čepice
a prohlásil: „Ha, už jsem zase tu!“
vtom dostal facku přes pusu.

A davy řvaly: „Ty hrozný králi,
všichni jsme se tě kdysi báli
a teď pohleď na svou tvář!
Ty vrásky snad ti vymlel chlast!

Ty kruhy pod očima napoví,
že byli jsme všichni bláhoví,
když chtěli jsme abys byl náš král.
Vždyť i smrťák by rovněji stál.

Jen koukni co jsme bez tebe zvládli
tisíce nás za ty léta padly
a tisíce z nás budovaly nový svět
a tys neuměl ani přihlížet!“

Dav se pomalu blížil ke králi.
ručičky drobné se v kamennou pěst svíraly.
Král neměl kde by utéct měl
a tak jen stál až zdřevěněl.

V tom někdo zoufale vykřikl z davu.
„Ó můj bože, oni mu setnou hlavu.“
Avšak Jet pokračoval v klidu dál:
„Ale né, vždyť byl to král!“

V hlavě bublá krve tok, srdce kvapem pádí,
tělo narůstá až téměř kyne, žilky však vysychají.
Král ztrácí barvu, stabilitu, dech.
Buch, prásk, plesk a leží na zádech.

V dávných kronikách je psáno želví krví,
že dav rozešel se v pokoji.
To, že starý král se upil k smrti
to již však nikde nestojí.

Já jsem tam stál, já tam tehdy byl
všechno pečlivě jsem zachytil
a díky tomu teď tu mohu s vámi stát
a všechno vám vykládat.