dva tisíce šestnáct let po roce nula

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
I.
0. Bod
srdce je ve mně někde schované ale za chvíli už dotluče
kameny které mě stahují ke dnu jsou vlastně dar z nebes
hluboký vesmíre
nedívej se když pláču nedívej se když v tobě hledám odpovědi
potřebuji zkusit zabít den čímkoliv
ale vím
že všechno nakonec stejně zůstane jen v hlavě
jako neurčitá vzpomínka
svět to je jen malý prostor ve kterém to všechno žije
nikdy není větší než pár desítek metrů a větší dálky
mě děsí
a fascinují
nikdy se nepřiznám že jsem udělal všechny ty špatné věci
protože se za ně stydím a nemůžu se sám sobě dívat do očí
nikdo nezmění svět ale svět změní nás
jsem šťastný protože už nic velkého nečekám
a tak jen chodím od místa k místu a zatáčky se přede mnou rovnají do přímky
ano je to svět který jsem chtěl mít
a který jsem si udělal
žádný serial killer žádný detektiv na útěku
jenom ty a já a čistá louka blízko lesa po které jdeme
tak jako v každém snu který si společně nemůžeme pamatovat
i tenhle svět je jenom dočasný
přeji si už probudit se
ale nevím
jak to mám udělat
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
II.
9. 4134
dlouho jsem budoval svůj svět tak abych se v něm cítil pohodlně
tak dlouho až přestal vyhohovat
přestal být mým světem
je už jen reliktem minulosti
odrazem mého dřívějšího já
už to nejsem já
je to jen můj obraz
svět ve kterém jsme všichni natřeni bílou barvou
abychom si byli rovni
svět kde každý říká co mu dovolím říkat
a kde všichni milují všechny a zároveň se nenávidí
není láska není nenávist
je jen začátek a konec všech zbytečných životů
spadl jsem na zem abych se dostal hluboko pod ní
nemám rád začátky konců
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
III.
8. Horizont událostí
nemůžou za to koho mají děti v hlavě
a že si v srdci nepěstujou nic jiného než obrazy sebe sama
neumějí zpívat vaše písně a neznají vaši řeč
někdy spolu lidi chodí na místa kam by sami nevkročili
znají jen svého boha ale on nezná je
všichni mají počítač jako nástroj kterým se dá uzavřít před světem z ledu
když jsou lidé po ramena ve vlastní šťávě
proč stát ve stejném bahně když
si tak nemůžou navzájem pomáhat
proč mě ničit stejně jako to dělám já ostatním
proč se nezeptat jestli už nemám dost
město je relativně nekonečné když nemáme jak dohlédnout na jeho konec
celou dobu spolu nejdeme stejnou cestou ale já tě vidím
dotýkám se tě
jsi tady se mnou
tak kdo udělal chybu
snad každý někdy hledá důvody
jak se míjet
pod umírajícími stromy jsou stíny černé ale blednou
a zemřou taky
nikdy se odsud nedostanu
navždycky uvězněný v přítomném čase
čekající na smrt která nepřichází
jsem jako zamilovaný ale vůbec nevidím změnu
výstřely ze samopalu mě mají zabít
ale
vzdaluji se a přibližuji jako kometa
když jsme si nejblíž
není to vidět
a tam daleko v hlubokém vesmíru nemám pevnou půdu pod nohama
tak se ztrácím každou chvíli
stavíme kolem sebe ty staré známé zdi
zrovna když už máme důvod je bořit
bůh se na nás nevykašlal jenom jsme se mu ztratili z dohledu
mrtvá hmota potulující se vesmírem
prázdné ruce a před sebou tolik možností
jak je naplnit
nikdy se odsud nedostanu
budu napořád uzamčený v časové smyčce
napořád čekající na smrt tisícinu vteřiny před koncem