RNX DTRB (revisited)

1.
A od těch časů napitých vášní a očekáváním už jen střídám postele
jednu za druhou a ve všech pouze spím
v některých i usínám
stále hledám oživení ale nepřichází správný impuls
ta onuce vedle mě mi nestačí třpytí se sice v noci jako fluorescentní hvězdičky na stropě
ale nevábí mne
neláká mě povaha jejího těla
není hezká i když rozprostřená na celém širém stole kdysi stála za to
je to již jen prach

na první pohled líbivý písek neforemný do očí bijící svým množstvím které přesto
v podstatě představuje nic
a mé oči umírají pod tíhou faktů neslučitelných se životem
lžu abych se zalíbil
osamění vede ke lživým myšlenkám
a osamění vede k radikálním začátkům
a nebezpečným koncům

já nebudu bojovat za pravdu někoho jiného
máš už příliš starou obehranou tvář
jeden přes druhého drobíme své názory a pak je uklízíme společnou lopatkou na smetí dáváme do pořádku záležitosti které
nemají být odklizeny


můžu na to čekat celý život a připravovat se ale nechtít tě víc znát
nechtít o tobě vědět všechno podstatné
mě udržuje víc při životě než všechna pozlacená slibovaná klišé
kterých bych se dočkal být někým jiným než pro tebe jsem
ztratil jsem pocity které mě těšily a ulehčovaly mi život
když se věci stanou tak velikými
že přerostou svou původní podstatu
přestanou mě zajímat
zítřky jsou nadějnější dokud nenastanou
když se očekávání rozbije na tisíc kousků
nebo i na víc
skládat je zabere příliš mnoho času
než aby výsledek stál za to
už si ho neužiješ
lodě vypluly k neznámému cíli na palubě lidé kteří tak daleko nemohli dohlédnout
a před nimi?

přece všechny ty možnosti nespatřeného světa
jak jsem ti o nich vyprávěl
teď už nikoho nezajímáš
a my plujeme s nejlepšími kamarády pod vlajkou pokroku k novým
zítřejším břehům




nejsem pro každého



bývám jen sezónní záležitostí
plním stránky novin a
předstíráním lhaní udržuji si mírný odstup
než udeřím jako černá smrt
však
dobývat se oknem není jediná možnost
dveře
bývají sice často odepřeny
zůstává ale jistota přímého útoku

a těžit z chaosu
bývá výsadou těch nejlepších
jsem také takový
nejlepší z nejlepších

jako stroj jehož účel ještě nebyl objeven
jako doba pro kterou ještě nikdo nedospěl

jako letadlo
řítící se rychlostí smrti k zemi

i já dokážu na pár drobných sekund předstírat
že pád je pouze součástí plánu

a tam vysoko nad oblaky v podstatě už ve vesmíru
tam mívám občas schovanou tu svou hlavu plnou života
dokud jako meteor nespadnu na zem
všichni vidí vrak a trosky
ale najde se pár takových kteří vnímají i
poletující motýly a vlnící se trávu

už je tady
tak si ho najdi



žerou nás od nohou nahoru
potřebuji vědět kam až se mnou chceš jít
kde tě mám nechat být
večer si připravíme svačinu a ráno vyrazíme na dlouhý výlet plný stromů a nekonečných
možných cest
víra v úspěch pramení více z nevědomosti
a z chyb
když se hádáme už i o věcech
které nás spojovaly


tak jsi mi přece unikla
země mého života
ale příště tě dostanu
i s tvými válkami a neshodami
všechna budeš moje

ano mluvím k tobě
stojíš přede mnou tak nehybně
šaty přišité ke kůži
skoro už minulost

víra je jenom slovo
které má obrovskou moc teprve
když se naplní




no a dnes
když jsem se volně procházel a viděl ta samá místa znovu
po letech
už mi to město nepřipadalo tak nádherné a plné možností
viděl jsem teď jenom trosky mé minulosti
a na nich už rostly nové budovy
ty které patří jiným
těm kteří jsou ale pořád s tebou

je to taková minikalifornie
naláká tě na příběhy druhých které ale nepoznáš
sešel jsem po schodech dolů do zahrady
a otevřel ty železné dveře
ne
nestála tam a nečekala na můj příchod
dávno rostla do země jako všichni ostatní a připomínala mladé stromy

předpokládal jsem
že mě tady nikdo nezná
jenže to jsem se šeredně mýlil
byla to ta hnusná babka
její příšerný stín mě začal škrtit a tak jsem spěchal ze zahrady pryč
nadechl jsem se až mezi domy
na chodníku

zdi těch starých domů plakaly a jejich slzy šeptaly
"nech mě jít, nech mě jít"

běžel jsem strhaně hlava nehlava neohlížel se a doufal
že uteču

přede mnou se rozevřel velký park s bohatě vykreslenými stromy
utíkal jsem směrem k bráně
běžel jsem a jako bych stál na místě
konečně jsem byl v parku a mohl se zastavit
cítil jsem úlevu
i obrovské fyzické a psychické vypětí
ohlédl jsem se zpět k místu
odkud jsem utíkal
stíny se přibližovaly ale zároveň slábly
až přestaly být vidět úplně

už jsem neudělal ani krok
sedl jsem si na lavičku a přemítal o tom
co se událo
než se setmělo
přistoupil ke mně prostovlasý pán s kloboukem
podal mi deštník se slovy
že bude pršet
a zase odešel
když začalo kapat
zvedl jsem se
neudělal jsem ani pár kroků a strhla se doslova průtrž mračen
já
ukrytý pod deštníkem nejen před lijákem
ale i tak trochu před zraky kolemjdoucích
zamířil jsem si to zpět domů¨

cestu jsem však ani za nic nedokázal najít
chodil jsem neustále v kruhu a potkával neustále ty samé lidi
jako by mě doháněli z minulosti
nebo jsem je doháněl já
pršet nepřestalo a pokud si pamatuju
od té doby tam prší dodnes

byl jsem nyní už pevně rozhodnutý
že jestli se z kruhu vymotám
už se sem nikdy za žádnou cenu nevrátím




tak jsem se tě zbavil
a nepotřebuju si to už obhajovat
nebereš mi klidný spánek
nerozbíjíš mi srdce na kousky
prostě žiju
ale dál jako predátor hledám své oběti a nemůžu si pomoct
hodně rychle zapomínám
zase se budu točit v kruhu až budu utíkat od věcí
které být neměly
nechci už nikomu přišívat šaty na tělo
krýt se za jeho slabiny a vytvářet
nové zahrady když ty staré ještě slouží
a jsou v mnohém lepší
ty neskutečné zítřky
doopravdy nikdy nebyly
neustále jsme žili v šedé špinavé přítomnosti
a byla to taková ta která tě semele a vyjdeš z ní ochuzený už úplně o všechno
co sis do ní přinesl z čiré radosti

mluvím sám se sebou často
nepotřebuji se obhajovat
snažím se celý život vzpomenout si na ty hnusné věci
které jsem údajně dělal
mám okno
megaokno
a vůbec nevím
jak jsem mohl být tehdy sám sebou
pokud je všechno co říkají

PRAVDA

sem tam se přistihnu
jak si volám telefonem do minulosti
a křičím na sebe
volám že mi máš probourat cestu
nestavět mi do ní překážky
uvolni ji ty blbče
stojíš mi v cestě
tam vzadu v mé minulosti
jsi mi překážkou jenže to ty ještě nevidíš

a mysli
myslíš vůbec?
víš kým jsi nebo si jen hraješ na hrdiny které sis vysnil?
já tě znám
znám tě jako nikdo jiný
anebo tě neznám vůbec
a jsem jen pozůstatek
pahýl tebe
vše co zbylo ze života
který jsem žil
jsou mé trpké telefonáty domů
domů do minulosti
já tam byl šťastnější
já to vím že byl

SVĚTLO

už není vidět
zase jsme se ztratili









,,
-----------

už nevím s kým jsem šťastný
a bývám nesvůj když jsem s těmi
o kterých nic nevím
vstávám před všemi ostatními
a oznamuji
že spát vůbec nechodím

a
kafe bude
prozatím je to limonáda ze včera
nebo z pátku
vyčpělá


-----------



2.
V mé hlavě sídlí stoletý muž
sedí uprostřed pokoje na pohodlném křesle
před sebou televizi
pořád si na starém videu přehrává záznamy z dětství
dívá se celé hodiny sám na sebe
ale nevím
jestli vnímá
o co jde

všichni chtějí mít něco co už nemůžou mít

nejoblíbenější část je ta v parku
na kole s bratrem ještě předtím
než bratr zemřel
aby pak ožil a už to nikdy nebylo jako dřív

ale mám ho rád protože vím že je to stále on
jen si často nemůžu vzpomenout kde jsme ho tehdy nechali

nechali jsme tě ležet uprostřed noci
abychom mohli sami snít své drahé sny

žereme každý jinde a už to nebude rodina
co nás mělo spojovat

teď je to jen pouto
nejslabší článek řetězu

na ten oba spoléháme
a kdybych měl ještě kousek srdce
dal bych ti z něj půlku
a chtěl s tebou jít zpátky do míst
kde se tohle nikdy nestane












Stojím mezi tebou a zdí která tě dělí od skutečného světa
nezměnil jsem se jenom už nedělám tolik chyb a není poznat
z které strany ti vrážím nůž do zad
a odkud se vynořím
abych tě miloval

nevěřím že jsem ti ublížil
že jsem to všechno udělal

nechala mě tady napospas všem budoucnostem které se musejí uskutečnit
aby se naplnily její zběsilé činy
pateticky odešla
zemřela tak jak žila

schován za svou vlastní oponou hraju černé divadlo
a oni mi to žerou i s navijákem
mezitím mi život proplouvá mezi prsty ale co je to za život
když už jen hledáš koho dalšího vysaješ předtím
než ti poslouží jako náhrada za ztracenou a jedinou pravou
skutečnou
skutečnost

teď jsem pochopil že nejlepší způsob jak se dostat z něčí hlavy ven
je přestat chtít to udělat
než v její hlavě otevřu dvířka na kterých je nápis
"POUZE NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ"

chceš...





...být sluncem mezi hvězdami sledovat vlastní pád z výšky dole na zemi

pocítit mě než dopadnu celý tak jak si někteří přáli abych se stal..


toužíš
po
tom
?

uteč aby bylo proč se vracet
převleč se abych tě nepoznal
a odejdi
nesni
vypadni
zmiz
kéž bych ti došel už dřív
nevycházej z domu
upozaď se
křič
dobývej se mi zpátky do hlavy
modli se
breč
umírej mi před očima
předstírej že jsi už mrtvá
dodělej to za mně
propadni se
nepodám ruku
nedívej se dolů
nepadej
nepadej ale až spadneš
drž se
bude to dobré
udrž se

nikdo tě nepotřebuje
klidně udělej co je třeba
nikdo se nestará












roztok podáváme v takovém množství
aby pouze zaplavil vjemy zkoumaného subjektu
nesmí se v nich utopit







výplach mozku proběhl úspěšně
jako hrdina padnu za svou vlast a dám se pak obdivovat v časopisech
v televizi
na billboardech
budu všude
svému osudu neuteče ten
který svůj osud vytváří
je to jen iluze svobody
nahodilé okamžiky které zapadají do představ o tom jak má stroj šlapat
dávají po čase pocit že opratě pevně držíš v rukách a nic se ti nestane
že se ti nic nestane protože řídíš svůj kočár
jsme jen trochu nervózní pane
když nevíme kam nás vedete

už vím co je to ten život soudruhu poručíku kazateli
je to něco jako přesýpací hodiny
četl jsem o tom v knize
písek padá a ta zrnka písku to jsou lidé
kteří umírají
a když všichni lidé zemřou svět se stejně jako hodiny otočí
a život pokračuje dál
lidé můžou zase umírat
život je koloběh který nekončí protože někdo otáčí hodinami



ale kdo otáčí hodinami? to nevím soudruhu poručíku
jo vy myslíte proč mám v kapse ten bílý kapesník?
to je památka na maminku
ne děkuji nekouřím
ale dal bych si čaj
hroznou žízeň
jo jo
s citronem já vždycky rád trochu citrónu
to ne to jsem měl v dětství jako místo kam jsem se chodíval schovat
protože to šlo
ano přesně tak to mi mluvíte z duše soudruhu poručíku

na terase toho prvního bytu to bylo
matka měla venku květináče a jednou tam přiletěl kolibřík
pak jich bylo víc a víc
mraky kolibříků
štípali mě do rukou a pak mi chtěli vyklovat oči
možná mě jen zkoušeli soudruhu poručíku kazateli
bylo jich strašně moc!
já vím ale bojím se jich!
moc!
už jsem se tam pak nemohl schovávat
číhali na mě v květináčích byli strašně zlí
jejich oči
pořád je vidím
měl jsem strach
o to nešlo
ano pane soudruhu poručíku kazateli

nikdy jsem neviděl tolik špíny v jednom člověku
všechno si zapisuj ty mentále
říkej co si o tom myslíš
jsi karton
kreslící karton kapota auta možná jsi i vestibul kterým jsi přišel
jsi kurva
nožem bych tě rozpáral
jsi sluníčko
miláček

ano pane soudruhu poručíku kazateli ještě v noci
nevím jistě kolik toho bude
že mám v kabátě na lístečku datum?
ano ano
a proč jdeme rovně měli jsme přece zahnout doleva
aha to vy mě vedete ještě někam jinam
chápu chápu
to jsem si vzpomněl na jednu historku z dětství
že jsem už vyprávěl?
promiňte je toho teď moc
ano ano
nebudete mi věřit ale chce se mi tak strašně čůrat
že to mám pustit?
to se přece nehodí
nemůžu si odskočit?
vím kde to je
tak pozdě pane soudruhu kazateli poručíku
už jsem se pochcal



sledujeme všechny své ovečky na monitoru aby ani jedna z nich neměla šanci se ztratit pryč

ta zbraň je na co soudruhu poručíku?
že si ji mám přiložit ke spánku?
ale jděte
jo? vážně? tak já to zkusím
za to nic nedám
aha a kde se to odjišťuje?
už to mám děkuji pane soudruhu poručíku kazateli verše
píšou
ty teda píšou
jak
takhle?




pak se z té místnosti ozvala rána
to je konec záznamu
našli jsme ho tam už jen s prostřelenou hlavou
nejzajímavější na tom bylo
že podle nahrávky mluvil celou dobu sám
reagoval jen na sebe

to jste obšlehl poručíku soudruhu kazateli pane
já vím
a hrozně se mi to líbilo

odcházet když všechno přichází je mi souzeno
od zítřka nehraju vaše hry
vzdávám se nároku na další dny a dobrovolně ulehám
pod hladinu


proč jsi se chtěl vydat tak daleko a sám, soudruhu příteli kamaráde bratře?
víš přece, že bez povolení tak daleko nesmí nikdo, a ty jsi povolení, jak víš, neměl, kamaráde

stejně mě za chvíli necháte popravit

jsi si tím nějak jist, soudruhu kamaráde bratře. víš vůbec, kolik úsilí nás stojí celá tahle operace?
a to ani nemluvím o finanční stránce. ty se teď podřídíš, na tom se nic nezmění.
a navíc, jaká poprava. budeš hrdinou ty buzno. víš, co by za to jiní na tvém místě dali?
dobře, necháme už toho.
důležité však je, abys pochopil. ty musíš pochopit. ty se obětuješ pro nás, abych tak řekl, pravda,
a budeš hrdina. všude tě bude plno
každý si o tobě bude vyprávět
ty budeš ten
který zachránil náš svět před hrozícím zlem
stačí chtít
my je prostě nemůžeme nechat myslet si
že na to nemáme, soudruhu příteli

chápu tvůj strach, absolutně ho chápu. nechal ses ovládnout svými emocemi, a to je, jak víš, v našem případě vždy špatně.
tak co? pochopils už, že je teď nezbytné udělat, co je třeba?
všichni jsme články řetězu, soudruhu kamaráde. všichni. bez tebe jsme teď k ničemu. co by tomu řekli tví nejbližší, kdyby se museli dozvědět,
že jen kvůli tvému selhání zemřou. oni chtějí žít, ty máš tu moc nechat je žít tím, že o svůj život přijdeš.
ale budeš hrdina. co je to proti upachtěnému anonymnímu životu, soudruhu bratře? já vím, jak se cítíš.
tak co? plácneme si? soudruhu bratře kamaráde příteli, plácneme si? podejme si na znamení tvého souhlasu pravice.
tak je to správně, příteli. jsi náš člověk. náš hrdina!





spal jsem neklidně
co chvíli se budil
soudruh poručík kamarád přítel bratr kazatel verš se na mě díval střešním oknem a pokyvoval mi na pozdrav
mám tu jeho vrásčitou voskovou tvář před očima doteď


potom se nebe nade mnou zavřelo a já jsem se navždy ponořil do nicoty