Les 2

V těch nejstudenějších chvílích člověk nespí
a toulá se
Sami jsme kradli čas
topili své zítřky v nákupech za tisíce
Jen jsem chtěl vědět
zda být závislý na něčí víře v nalezení cesty pryč
mi nezůstane napořád
Neměli jsme si malovat ježky v kleci
lišky v pasti
slunce v duši
měli jsme věřit
držet se za ruce na palubě potápějící se lodě
Ať sníh na jaře neroztaje
My už tady nesmíme zůstat
Ale zatím poločas trvá a ty jsi pořád někdo
Kdo mě musí nenávidět a koho nedokážu mít rád

Les roztáhl svá chapadla a nechal nás jít každého svou cestou
Bez sněhu a bez cíle
už nikdy barevně
černobíle

Vím že tě dokážu kontrolovat ale dobrý sluha špatný pán
vím že někde na konci cesty je velká tlustá betonová zeď
oddělující teď od poté
dokud držím pevně volant nic se nemůže stát
jedeme strašně rychle ale cesta vede pořád rovně
nevím už co by se stalo kdybych zastavil
možná není smyslem mého života zastavit
ale jet čím dál rychleji a rychleji
přidávat a nevnímat okolí
jen zužující se prostor před sebou
ve zpětném zrcátku se bortí svět
hroutí se do prázdna
musím být rychlejší
musím přidat
ať máme všechno za sebou

vím že tě už nedokážu kontrolovat
ale čím víc se bojím tím víc nemám strach
protože mě držíš pevně za hlavu
a já
se už nikdy z ničeho neposeru
anti všechno sebral své dočasné zásady a vrátil se s plnou parádou
aby sežehl svůj prohraný svět na popel
vím že se už nemůžu kontrolovat
ale dokud zrychlujeme
není důvod proč nezrychlit ještě víc


člověk nemůže neustále sklízet
co zaseli druzí
Předávkovaný tou předstíranou láskou
ležím na vrcholku ohořelého kopce kde bez stromů neexistuje stín a
protože prší cítím jak má tvář stéká spolu s deštěm do spáleniště
a stává se okolním světem
jediným který teď budu po zbytek života potřebovat
z popela raší nové rostliny
až tady nebudu bude tohle místo vypadat
tak jak vypadalo dávno předtím
než jsem chtěl utéct sám sobě
a vyrůst až do nebe
na podzim se kutálely všechny letní zážitky do důlku
který se prohluboval až z něj byla propast
vždy když někdo z nás vzdá hledání cesty ven z lesa
sednou si ostatní na zem a dívají se nahoru na nebe


Les je hluboký a temný
svou podstatou samotnou
a v jeho útrobách se nachází moře neklidu
hnijící těla nezdravých lišek a listy rotoru
dávno havarovaného letadla


co oči nevidí srdce nebolí
komety nemění směr
pořád utíkají když se vracejí
sejde z očí sejde z mysli
dokud se neztratí navždy
tam někde kde už je nikdo nespatří