Obscese vadnoucí ve váze posledních nádechů

Růže spadla mi do klína,
vůní mi přiotrávila dech,
ale byla to jen růže jako
každá jiná...

Měla jsem pocit. Já cítím, snad?
Jako když krájíš bramboru
a řízneš se. A ruka od krve se cuká.
Já nejsem ta ruka. Jsem brambora (bohužel)
A kolem krku si vážu smrtelný ortel.
"Díváš se, Ty odzhora?"
V krvi se koupe jen to srdce. Puká.

Víly se pořád dokola točily kolem podšálku.
Ne. Nebyly to ani víly.
Jen kousíček života v modravém korálku
utajen navždycky.
Ne. Nebyly to víly.
Jen myšlenky po revoluci.
Tak mysli, Hlavo, mysli logicky!
Nejde to. Bráníš se srdci.
Ale to Tě vždycky jako obvykle pohltí.
I když se koupe v krvi, i když se bortí.
Ostatně jako život. Ostatně jako Ty.

Růže spadla mi do klína,
zkrátila mi dech.
Její vůně se mi však stále vrací,
nosím ji i ve vlasech.
Asi mě Pánbůh proklíná.
Asi ten osud vyzvracím.
Ale dokud seš tu Ty,
budu už jen vzpomínat.
(na minulé životy
a na sudičky hlásající
NO FUTURE)