Sbohem, múzo, živote

Verše mi nejdou, jen v mysl přijdou, ale jinak nic. Možná snad někdy to zpraví se samo, ale teď veršů nebude víc. Čas tiše plyne, rychlejc než rychle, ale já báseň nestvořím, podnětů bylo a vždy bude, avšak papír bez veršů zůstane. Trpím, že nemůžu vypsat a ulevit duši mé zoufale přetížené. Možná snad ptáš se, proč je mi ouvej, proč tíseň mě neopouští? Je to prosté, prý si mě nezaslouží.. Nejsem snad dobrá, milá a hodná? Někdy jsem ale zas více než nesnesitelně protvná - ale to je každý, nebo snad ne? Bolí mě slova, když to říká a tváří se u toho prazvláštně.. Bojím se! Nevím zní ta slova! Proč je jen říká?!

Jsem jenom hloupá, nebo snad nechci vědět, co naznačuje těmito slovy? Včerejší rozhovor v hlavě mi zní, doufám, že byl s tím obsahem poslední.. Proč to říkal? Mluvil pravdu nebo to s humorem neříkal?!