...

Nejsem a jsem v životě svém uvězněn,

v myšlence skryté do uší tolikrát slyšel jsem,

jen výčitky a prach se sklízí

však za oknem už nový den vzhlíží,

pojď a vykroč a žij, 

už né sen, však cos tu,

tiché a nevidoucí pouto tě drží,

marně tápeš ve tmě, cizí to ruka

opět tě zpět vrací...

a lepkavá pavučina, hnusem se příčí,

do oči a úst se prázdná slova vklíčí,

už nevíš a necítíš,

popaden bez dechu, kroky se plíží

a temno blíž a blíž.

Leč cos tu uslyšíš někde z hloubi

jako naději vzdálenou svůj vlastní hlas,

odněkud zdáli ti šeptá nebo volá

pojď a neboj se, jen vykroč....

tak s bázní první krůčky, 

opatrně jako batole se rodí 

a lepkavá pavučina a strach mizí

jen vzpomínka někde uvnitř jí připomíná,

aby ten co chce žít, nezapomínal.