Znám to zdání,
Že ti vlastní duše život ničí,
Do poslední krůpěje vysává tvé srdce,
A nestálá mysl nikdy nesmaže,
Ten chaos a chlad uvnitř.
Vím jaké to je pojíst z dlaně naději.
Jak za mřížemi šílenství bývá skrytá svoboda.
A vím, jak brány pekla občas svádějí,
I že nás z něj občas vyženou.
Vím, jaké to je chtít být vše
A přitom nic.
Já vím, že víš,
Jak umlčet se,
Utopením ve vlastním těle
Políbením vlastních strachů,
Mít vlastní rozum za nepřítele
Cítit až moc a být tak prázdná.
Žít v paradoxech sebe sama.
To vše znám,
Je to vše, co vím...
A proto rozumím Ti.
Rozumím.