V lese

I.

Pěšiny táhnou
jak ptáci
když křídly svými,
nad humny mávnou...

Snad ani nekončí
možná jen
nad oblaky bělostnými
a prach
jejich stříbrný prach
luna ukládá
za nocí
do památeční urny ...

A pak pláče rosou,
že zarůstají
tak roztoužené
stisknout v trávě
nohu bosou ...

Co všechno
vy cestičky znáte,
když jako opuštění ptáci
stmívajícím srdcem prolétáte ...

II.

Po lesích bloudí řeka,
když jaro roztoužené
kalnou vodu svléká ...

Les svázuje
do pugétu dymnivky
a aby uchránil tiché naděje
do očí smutné vodě
přidává veselé orseje...

I tebe svazují
mé dlaně,
i když kdesi
duší létá sníh
a proutkem jívy
číhám na čekané,
když myší ocásky pupenů
ve slunci
zvoní jako smích ...