Ozvěny z podsvětí

Vynořují se,
zevnitř, od kostí,
kontury z mlhy,
slunce jako měsíc
za mraky.

Až tam
kam z druhého břehu
ozvěna
druhé části sebe
doléhá.
Prozařuje
pod nánosy
duše myslí zasutá.

V pološeru
lebka z křišťálu
paměť předků
svit na cestu vysílá.

Z hlubin vynořuje se
věrný druh,
spolupoutník – ochránce
při nádechu z hluboka.

Nebytí nikoli jako hrozba
útěk před neznámem
průvodce – záhada
pohár, který nelze vypít až do dna.