Nech růst svůj strom

na spálená chodidla
platí nechodit
neběhat
už za nikým nepospíchat

když rozum velí zůstaň ale není kde zůstávat
tak co pak dělat?
vinit se nebo si věřit
čekat
ale na co
zavřít se na noc do atmosféry vlastního světa anebo
potkávat své atlernativní kroky v mezipatrech

tady se nemůžete mít rádi tohle je jenom hra
zkouška před vším

kdyžtak
jenom jako
naoko
tak akorát
prožívat to
jako něco
co existovalo v dobách
kdy ještě neexistoval nikdo
kdo by to zaznamenal


"...jenže nevíme, jestli Homér žil. Víme ale, že byl slepý."

někde vzadu v obecném povědomí ti lidé teprve zapadají do schématu
na nekonečném mostě kde krok vpřed znamená
dva kroky vzad
ruku v ruce každý i já
jen pokaždé ten jeden
svítí pro tebe
a ten druhý pro ostatní

nech růst svůj strom
větvemi zpátky do země
protože

1. je už pozdě
2. nikdy nebylo dřív
3. mrzí mě že už nejsem
4. patřím mezi ostatní
5. dokonale to do sebe zapadá
6. nic nebude lepší jen horší
7. láska je úhel pohledu
8. smrt si nevybírá
9. mrzí mě že jsem byl
10. nic není napořád


pár bezvýznamných siločar na nebi
několik nicneříkajících hlasů
jeden mluví na tebe
a další na ostatní

když poslední člověk na zemi zaklepe z rozmaru na dveře
a ozve se pojďte dál
už jsme na vás čekali





nevím jestli jsem ten kdo může o všem rozhodovat
a za druhé čas je jenom vnímání změn
nikdy jsem nebyl
to je fakt
ale nepatřím mezi ostatní
všechno je úhel pohledu
ale smrt si nevybírá
mrzí mě že jsem nebyl víc
když jsem předstíral
že jsem nikdo
a nic
nic není napořád