Vzpomínky na zrození

Na počátku všeho bylo …
Co? Kdopak to tuší.
Snad myšlenka, snad slovo,
snad dohoda duší.
Já věřit chci, že láska to byla,
co o nový život se zasloužila.

Semínko vzklíčilo, s duší se spojilo,
aktem tím z ničeho v bytost se změnilo.
Narůstá buňka po buňce,
srdíčko tluče už tichounce,
pomalu nabývá podoby lidské.
Začíná hýbat se, slyšet, okolí vnímat,
jak dozrává, sebou se zaobírat.

Maminka je pro něj teď,
jistota, bezpečí, celičký svět.
Vznáší se poklidně v jejím lůně,
jediné co nezná, její je tvář a její vůně.

Prostor však časem se zmenšuje.
Človíček s úžasem zjišťuje,
že další svět tam venku je.
Ten jeho zvědavost vzbuzuje.

Tuší, že vbrzku sem cesta ho čeká,
těší se, povýší z plodu na člověka.
Nevědouc, čím projít si musí,
rozhodne, že za svojí představou vydat se zkusí.

Obrovskou silou puzen je vpřed,
zvědavost střídají pochyby.
„ Že bolí to, se mi pranic nelíbí!
Zvládnu se vůbec narodit?
Dokážu život svůj tam venku žít?“

Chtěl by to zastavit,
zpětný chod zařadit.
Tváří se statečně.
Brání se zbytečně.
Vzdává se bezmoci, tlaku se podvolí,
zázraku zrození vzniknout tak dovolí.

Už s prvním nádechem očička otvírá.
Dychtí ho uvidět,
svůj neznámý, vysněný svět.
Chladno ho překvapí,
světlo pak oslepí.
Bolestí oči hned přivírá.

Něco ho uchopí, mocně jím zatřese.
Hrůzou tou zaskočen, hlasitě ozve se:
„Proč na mě saháte, mamince nedáte.
Nechte mě! Co mi to děláte?“

Hlasitě křičí, o pomoc volá,
jenže nikdo ho neposlouchá.
Uražen, ponížen, do uzlu utažen,
od matky odtržen, za mříže uvržen,
vyčerpán, únavou usíná.

Steskem po matce, když se pak probouzí,
aby jen sen to byl, toužebně přeje si.
Zděšeně zjišťuje, že se nic nezměnilo.
V samotu pohroužen nechápe, co se to přihodilo.

„Za co mě trestají,
čím jsem se provinil?
Možná mě nechtějí,
rádi mě nemají.

Maminko, proč jsi mě opustila?
Lásku tak strachem si nahradila?
Co musím udělat,
aby měl někdo mě rád?“

Naděje veškeré když se už vzdává,
do teplé náruče někdo ho vkládá.
Známý hlas děťátko rozpoznává.
„Maminka! Konečně! Tak má mě ráda!“

Očima oba se zkoumají.
„Kdopak jsi, cizinče?“, matčiny říkají.
Dítě v nich s nevolí obavy vidí.
Nechce být přítěží, za to se stydí.
Z pocitů bezděky myšlenku vytvořilo:
„ Promiňte, že jsem se narodilo!“