Otevírám okno
a smutek pokrytý
kouřem večera
opouští můj dům
odchází s poslední
sněhovou vločkou
která se snesla na stín
zatoulaného pírka
aby pak roztála
poblíž vyhasínajících očí
Slunce
v mistech
kde se nebe
dotýká mých snů
kouř smutku je těžký jak vůně silného doutníku...dokážeš-li vyvětrat příbytek
své duše, aniž bys zanechala po něm stopy,pak jseš jak Mexická Panna Maria-vždy panensky čistá - ba navěky,přestože tolik milovala...ST* :-D*
16.03.2017 16:27:54 | Frr
Velmi křehká atmosféra.
16.03.2017 14:25:45 | Slav Milo