Game over

Četla jsem tuhle na facebooku:
„Cítíte se jako v pasti?
Váš život nejde, jak by měl?“
V mé hlavě hned se alarm rozezněl:
Ano, ten problém tedy mám!
Místo života já umírám.
Jsem strachu zajatcem,
jsem v kleci jatým lvem,
jsem ptákem bez křídel.
Jsem tvorem, který na svět zanevřel.
Kdy se to přihodilo, že život kamsi uletěl?
Kdy z živé bytosti se zombí stalo?
Jak z toho ven by jít se dalo?
I tady facebook odpověď nám umí dát:
"Život je hra, tak ji pojďme spolu hrát.
Na dětství zkusme vzpomínat.
Přestaňme sebe příliš vážně brát."
Teď babo raď, jak tohle udělat.
Já nemám na co navázat.
Kde hledat hravost, lehkost, smích,
když člověk vždycky žil jak mnich.
Bez radosti umíráme zaživa.
Pak vskutku přijde posel v černé kápi
a někdy šanci poslední nám dá:
„Prokaž úmysl svůj žít,
sic musíš se mnou odejít.“
Já ještě nechci nikam odcházet,
tak zkouším o tu možnost vabank hrát.
Snažím se čas svůj nastavit,
„game over“ odvrátit.
Ač skóre pro mě dobře nevypadá,
hra začíná být zajímavá.
Já nezdráhám se uvěřit,
že smrt mě přišla život naučit.