Ráno v děšti

Déšť mi dneska šeptal cosi o naději
Cosi o dnech dobrých kdesi v dáli
Když jsem mokrým listím lesem bloumal
Jeho kapky ve tváři jak slzy stály
Chlad mým tělem jako vzlyky cloumal
A on přesto nabádal mě ať se směji

Ale smát se to se věru snadno řekne
Daleko je od chtění ke skutku
Zní to vždy jen jako když se kbelík na zem zvrhne
Zní to vždy jen jako skřeky v bičování smutku
Jako zaschlá náplast z kůže když se strhne
Až se člověk toho zvuku vždycky lekne.

Smát se jako kdysi to půjde jen stěží
Možná jednou až ten smích upřímně zazní
Bude to jen známka okolnímu světu
Jenom signál že ten co se směje ten už blázní
Že ač přesto že se směje a že je tu
Dávno neví oč v tom smíchu vlastně běží