Ticho před bouří

S mámou své jazyky smáčíme v čaji,
oči se zlehounka svitu dne otvírají.
Pro dárkyni života mého byla noc jediný odpočinek.
Ráno jak ticho před bouří než se vypraví na cesty.
Bez ní bych byl jen bílá skvrna na peřině,
která nikdy nepoznala to štěstí,
jež jsem díky mámě mohl nalézti.

Na nahá těla oblékneme šaty chabé,
v nichž vyjdem do světa, z něhož nám stále více hrabe.
Maminko, děti už jsou skoro dospělí,
každé se do školy přichystat samo zvládne.
Pár minut spolu, pak bez sebe den celý.
Na křídlech spánku jsme putovali za dnem,
čaj ještě trošku hřeje v autobuse chladném.

Všední den jak traktor pomalu se vleče,
ze školních lavic v duchu s ptám: Kdy už bude večer?
Kdesi jinde zamračená matčina tvář nad svou prací,
kdybych ji neznal, ptal bych se, zda byla někdy veselá.
Cítím, jak ve zmatku kousky své duše ztrácím,
a duše, kdyby mohla, tak by běžela
někam pryč! Daleko od těla…

Večer se sejdem vyčerpaní v malém bytě,
rodiče – to jsou ti, kdo nejvíc milují tě.
Pod tíhou každé vteřiny jak růže vadnem,
v jedné váze jsme a jedna láska nás v ní halí,
napříč věčností putujem dnem za nocí a nocí za dnem,
rodiče – to jsou ti, kdo možnost žít mně dali,
rodičům každý dík je malý.