Paranoie

Pokoj tichý, hlava prázdná,
Tu v rohu krčí se mladá žena.

Kdysi milá, krásná, cudná,
avšak dnes, pod tíhou bolesti,
ležíce v úzkosti,
nepochopena.

Její zašlý oděv zachytává perly stesku,
Snad najde útěchu v ranním lesku.

Přichází noc a s ní strach,
Zvonek zvoní na poplach.

Tu k posteli kráčí malá,
Postava zahalená,
Jen tvář a dlouhé drápy odhaluje,
A přeci krev jí v žilách nekoluje.

"Jak jste mne našly chmury moje,
Cožpak mi nikdy nedáte pokoje?"

"Sestro, honem, jsou tu zas,
Musíme je zahnat, než budou v každém z nás.
Proniknou nám do mysli a vezmou vše, co je nám drahé,
Těžko se dostává z jejich spárů, je to marné."

Výkřik zoufalství mizí ve tmě,
Žena ocitá se na dně.
Na dně, na které spadla dobrovolně,
Když složila své zbraně.

Naděje zemřela a s ní i mladá žena,
Ve svém smutku utopena.