Slavím Smrt

Až má milá Smrt, (konečně!) přijde za mnou
a její ústa se k mým nahnou,
svoboden budu od veškerých lží,
které, zde na zemi, z nebe mží.

Daleko od tváří, jež nejméně sebe znají
a pokrytecky všemožné nestvůry hájí;
daleko od tváří pod vrstvou líčidel,
za nimiž se skrývá obličej, co už rozetlel.

Pryč od těl, jež po mě sahaly chapadly,
a od rukou, jež odříkáním vychladly,
na jejichž prstech, zlatem kočičím prsteny
třpytí se, jak jejich pohled zkalený.

V černé rakvi šťastně spočinu navždy,
neuslyším již hlasy, jež přály jen vraždy
těm, kteří s nimi nechodili v bludném kruhu;
ne „Vzpomínáme“, „Slavme!“ napište mi na stuhu.

Jenom prosím, na hrob žádné lživé kříže,
to jediné byla by nesmiřitelná, zlá tíže,
a snad by přišel ten ubožák, takzvaný spasitel,
však já jen s tím, co sídlí dole jsem přítel.

A po pohřbu, se Savatage v uších, vykročte
do míst, kde pravý život, a rundu za mě otočte,
neb: Jen užívat slastí, toť jest život pravý,
ne postit se, moralizovat… sic zemřeš zdravý.