Stráž

Sedí voják na stráži
ve stínu noci v garáži.
Oči se klíží, ruce klesají k zemi,
je chudák úplně vyřízený.
Mezi tím v mlází cosi se plazí,
poklidnou noc zlá příšera kazí.
Ve tmě se mihlo pekelné ostří,
smrt dalšímu ubožákovi dýku do zad noří.

Oči se naposled otevřely krátce
a pohlédly do očí toho zrádce.
Stačila jen chvilka a vrah se kál,
ve tváři zděšené byl vidět žal.
Rozrazil vítr do garáže vrata,
na věži ve městě uhodila pátá
a kohout kdes v dáli zakokrhal.
Vrah odhodil nůž a na úprk se dal.

Ostružiní drásalo údy vraha,
když siréna v kasárnách na poplach řvala.
V dáli již slyšet jest štěkání psů,
kteří berou hon na lidi jen jako hru.
Muž utíká, již nestačí mu dech.
V uších mu buší jeho vlastní tep.
Vzduch náhle výstřel rozráží,
utéct přesné kulce se nedaří…

Dva mrtví během jednoho dne,
dva hroby v hlíně studené.
Dvě chladná těla v márnici leží,
svlečená, kdo z nich je vrah lze rozeznat jen stěží.
Proč je na světě tolik zloby?
Je to jen vymoženost dnešní doby?
Lidé mnohdy umírají zbytečně
a pohřbívání jsou vrah i oběť společně a svátečně.