Třináctá

Tichounce letí do světla,
pomalu plave
na běžící vlně,
v náručí zářivých hvězd.

Otevírají se,
jak bodné rány nože
jizvy, co písek mělký zakrýval.

Tak měkce,
že slzy slyšet není,
pod hladkým proudem slov,
činy lodičkou zakymácejí.

Pluje dál,
na vanoucím větru,
noří vesla
do ticha země.