něco #3

 

Máš-li na to, nedělej to

 

 

Dvě tváře ale jeden člověk a dvě slunce ale jenom jedno hřeje.
Tisíce lidí tvoří jeden dav.
A dva lidé kteří spolu nemluví protože na to už nemají čas.
Sto osamělých stromů každý z nich usychá.
Peří z ptáků kteří nevyrostou a nikam už neodletí.
Možná je to jenom dojem ale léto se nekoná.
Nastal podzim.
Posouváme se tiše vpřed a před námi všechno co předtím nebylo.

 

Začíná být zima.

Ano.

Dotáhli jsme to spolu skutečně daleko.

 

 

 

Skvrny na tváři to je ta známka pravého boje se sluncem
které přece nezhasnu
někdy zapomenu že jsi už jinde
ale nemůžu si stěžovat

 

 

musím to skončit
dívám se v zrcadle do tváře ale nic v ní už nenalézám
každý jednou potřeboval být úplně sám
nezastavím
ne každý by měl mít svou Gan
teď když se dívím kdo vlastně jsi
chce se mi brečet
a tráva mluví
mluví a zpívá a hladíme si bolavé oči obrázky bílých koní a vodopádů

 

něco ti povím

spát s tebou v ohni a dělat že naše hořící těla jsou láska
je blbost

nebe je plné světla z jediné hvězdy která nás hřeje
a oceány až po okraj vody v které se už nechci topit
chci stát dva kroky od propasti a vědět že je možné otočit se a odejít
že je možné pokračovat dál
chci hledět zpříma do slunce a vědět
že to skutečně chci
myslím že jsem skutečný
myslím že tě postrádám
myslím že to víš

a

myslím
že jsem slepý