Jarní menuet stínů

Po cestách ve svistu kol jdou nevnímaví za cíly lhostejnými pro druhé a neslyší šepot duší mrtvých kosů, které opouštějí bezhlavá tělíčka, sražená vozy těch, co nevidí.

 

Můj anděle strážný

promluv prosím se strážnými těmi

co selhali

a nyní doprovází bílé duše

tam

odkud není návratu.

 

Věčnost rozbalila plášť

i ubrus rozprostřela bílý

pro havrany černých fraků

kteří servírovat budou kusy vybraných mas

aby duše vyzískaly barvu nachovovu.

 

Tak zvedni pohár k přípitku

tu číši naplněnou písněmi a krví

zcela po okraj

vždyť dnes i zítra Jitřenka popravovat bude

v ranní obloze ty

andělů strážných zbavených.

 

       Tak končí vše pro nová zrození, neboť co bylo a nebylo, to bude a nebude a každý ochutná krajíc svůj z obilí svého, vysetého na úhorech pod mraky mdlými, pod mraky těmi, které ukryjí vše na věky. Jen andělé promění své slzy v déšť.