Po bitvě

Bitevní pole, přátelé padli,
ruce máš od krve, naděje zvadly.
Zůstal jsi stát
mezi troskami svého života,
a mohlo se zdát,
že zbyde jen samota.
Slunce barví večer,
tou barvou krve.
Tys na zemi klečel
a cítils co prve,
když držel si ho v náručí,
přítele, kterého si miloval
až dopis matce domů doručí,
že zemřel, ale odvahou všem kraloval.
Co zmůžou slova?
Jsou jen kus ledu,
když cítíš znova,
že sladkost medu,
nevrátíš už zpět
i kdybys stokrát chtěl,
v rukou rozpad se ti svět,
kéž by jsi zapomněl.
Vedle tebe v blátě,
leží malé ptáče,
zdá se ti, že zná tě
a snad i s tebou pláče.
Křídla jsou zlomená, peříček málo
v očích bolest skrývá,
víš moc dobře, že by se, dál života bálo
a už nikdy nezazpívá.
Dávno už je noc, už utichly všechny zvuky
a ty si srdce ptáčet, uspal stiskem ruky.