jsi tu

Ahoj je tak zvláštní být
v bytí pomalého zrání
závanu k ránu duhové
si krásy

něco s kávou ranní
vždycky jsi mi říkala
jak mám naložit
ten vůz

neposlouchal jsem mnoho
a taky to za to stálo
zavání mi to příhodou mého mládí
velice dávného zvyku
uhodit vedle

tedy jsem šel dosti daleko
tehdy jsem ještě neuměl
v tě číst
jak v rysech ryzího jsou zákoutí
zvyklá na ledasco v kůžích balených
to přání

ten smysl si stále držel
v uzdě mládí zplna se zdálo
vše nemožné
jinak
než aby bylo možné uhnouti

uhnouti směrem v jiné směry
ale jak se zdá
nakonec se mnoho nezmění

v jiné než lepší časy
a to bych nešel
a snad ani nebylo třeba

zkrátka bych nevěřil jak se má
v bytí mocného
toho mnohdy znělé si krásy

jsi tu