Ticho

Život kráčí po strmých schodech pozpátku,

jak chrabrý zápasník pokládá smrt na jednu či druhou lopatku

a Krása s nalíčenými tvářemi se na nás usmívá,

jako Faun na něhož se z lesa hlasitá ozvěna ozývá.

Do lesa vchází se po smutných špičkách jeho ticha,

v samotách ostružin, kde volá maliníku pýcha,

a Příroda jež se bouří pod jařmem ohlávky,

zde dívky jsou tesklivé jak babiččiny pohádky.

Jednou, když jsem vešel a pozoroval měsíční svit,

modly Molochů zaléval nikdy nekončící pohanský klid.

Nehybné ticho jež se rozhostilo ve mně nebývale,       

tu pálí, spaluje, ožehuje, spoutává a jinde zase taje.

Jako bystřina dětské proměny v krkonošské oáze,

kdy heřmánek s orchidejí se pantomimou domlouvají ve váze.