Kovová obloha II

Mračna?
Kovová mračna?
Šedá kovová mračna?
Těžká šedá kovová mračna,
říkáš?

Naivní, můj drahý...
Naivní, má drahá...

Ta jsou pro všechny,
na věky tady...

Na věky dokud
obíhá voda v přírodě
Na věky dokud
obíhá v žilách krev...

A nikdo jim nikdy
neujde.
I kdyby se všechna
rozestoupila.
I kdyby se všechna
vypršela.
I kdybyste z nich
všechny navzájem
vytáhli...
I kdyby...

Stejně pak
jednou, někdy
staneš sám
v širé krajině.

Na kraji lánů polí
Před lesy, co jsou za nimi
Vrostlými v matce zemi
Stejně tak jako ty.

V hlavě ti bude šumět
myšlenka tekoucích vod
V kůži tě až spálí
žár hvězdy mínící život

A ty budeš stát ohromen
tou vůní, tím pocitem
tou vlastní malostí
před otevřenou krajinou
před otevřeným nebem,
které prý nezná vyvolených,
přec trpělivě čeká.

A ptáci, co vzlétnou
ven z lesů
budou azuru nejblíž.

Ty tušíš
ni já tě nevznesu,
ač bylo to v mé
vůli.

Když zatáhne se obloha
je občas to tak brát
Ale když přijde jeden mrak
též nemá cenu nadávat.

Ten mrak je/není
jenom tvůj.
Ten mrak může přijít
odevšad
z čistého jasného nebe
A ty se budeš zabývat
snad tím, jak se týká
TEBE?

I když tak stojíš v krajině
a pozoruješ svět
zříš v dáli letět
stín po klasech
co halí každý květ.

Ty květy nejsou
tak naduté
jak mohl/a bys ty být
O mrak se chtějí podělit
a radost z něho mít.

A přece nejsou zlé...
Jak bys to mohl/a cítit...
To není škodolibost,
ani zlá vůle.

I když je jeden
a přímo nad tebou,
pro ně znamená život.
Je tím, kdo je ochrání
před žárem v pravé poledne
Je tím, kdo je zaleje
uprostřed horkého léta
Ale pro tebe je tím,
kdo je zahalí,
kdo tě smáčí,
kdo ti zahalí
tu úžasnou krajinu
do šedi a temnoty...
V níž si myslíš,
že žiješ...
Nebo se v ní občas
prostě ocitáš...


(Velké Hoštice, 16. 7. 2017)