Ratava Mahata

sklidil jsem za zvuků netrpělivého léta
všechno co jsem kdy zasel a i to
co zaseli druzí
za nádherného počasí kdy hvězdy noci nepálí
jsem se v tom kýči div neutopil
nohy nedosáhly na dno
ale čaj s medem a karamel v puse dodaly
tu správnou
noční příchuť


nemám se jak bránit nočním můrám ukrytým v každých dnech
ve kterých si pavouci usmyslí spřádat sítě
a lapat mouchy
na falešné sliby a touhy
myslel jsem si že jako drobné zvíře uniknu pozornosti starších
ale já jsem ve skutečnosti ta největší svině na světě

a čím jsem tady větší
tím jsem pro sebe menší
nemám se jak bránit noci
když nemám světlo
nemám se jak postavit
když nemám své nohy

když mi došly sny
přestal jsem chtít spát

jsem jenom mrzák
zamotaný v dobrých úmyslech
ale ztracený v křoví
kam se už stejně nikdo nekouká

vrásky starých dnů smočené v touhách přikrýt se nad ránem až po bradu
a teplohřejivé paprsky jarního křehkého slunce
v nás udržují oheň
dokud věříme



cot napsal báseň. a teď půjde, oholí si hlavu, roztáhne si gauč, lehne si, a bude přemýšlet. proč existuje? proč je tady a ne tam?
bude přemýšlet, i když nechce. cot má málo mušek a tak se nemůže ani zastřelit. nemá ani pistoli. nic se mu nechce. jen bude ležet a přemýšlet o tom, že přemýšlet nemusí. ale dělá to. moc myslí. dělá moc věcí.. například dýchá, protože žije. nikomu tím neublížíme. ale není tomu tak. bereme vzduch ostatním. cot teď možná ještě napíše další báseň. a pak půjde usnout. už se neprobudí. bude to tak lepší. lepší pro všechny, kteří chtějí taky dýchat. kdybych měl meč, byl bych rytířem.

dnes v noci
ve spánku zemřu
dnes v noci
dnes v noci
udělal jsem už všechno
dnes v noci
je vše odpuštěno
zabalte mi na cestu květináče
já se vrátím
kdybych to nějak nepřežil
a jestli zemřu dřív než zemřu
budu rád
že jsem se toho nedožil




už jdou a jdou si pro tebe
a ty máš stále pyžamo
jsou už ve dveřích a trhají tě pohledem
jdou si pro tebe a my
tví rodiče
s tím už nic nesvedem
jsou tady a chtějí tě sníst
jsou tady a jdou si pro tebe
bratříčka taky odvedou do nebe


tam kde je jizva bývala bolest




byl jsem v divadle
stáli tam na sobě lidé a tleskali
měli tak obrovské ruce
že mě z nich bolela hlava
svíral jsem v dlani kuličku pro štěstí
od bratra
a myslel na to že je mi smutno
mezi tolika cizíma lidma
chtěl jsem jít pryč
mohl jsem
ale
bál jsem se změny



už nemám myšlenky. nemám ani sny. fakt chci dort samopal a vidět v květnu srpen. chci toho víc. už nemám co říct.


pustil jsem se do moc velkého koláče
a nikdo mi ho nemůže pomoct sníst
protože se mám skvěle
a nikoho nenapadne
že vlastně ne

ne není mi dobře nechci být každý den jako na trní
co zase provedu


chtěl bych se vrátit do své ulity a nikam nechodit
přečkat své temné období kdy každý
kdo jde kolem
dělá že zrovna spí

už nešoupu nohama a nejsem ten který byl kdysi
vrátil jsem se zpět a přestože jsme si nechyběli
odcházím se stejným pocitem
jako poprvé

jen jedno teď vím
a naprosto jistě
že si nic z toho co mělo být nezasloužím



ve slezském muzeu v oddělení třetihor máme bílého krokodýla
a trilobity
a pak jsem fakt vyšel do parku a rád se toulám noční opavou
protože to je jako být v ráji
protože to tak skutečně je
protože jsem nesmrtelný
chci to vyzkoušet
cesta ven vede skrz



návrat do ráje



vracím se obloukem k věcem které jsem už poznal
krok za krokem vracím a splácím co jsem si vzal
a mizím v tichu zapomnění
umírám při největší touze po životě
a vzpírám se vlastním vkrádajícím se myšlenkám

na lásku

obracím se na stranu kde jsem vždycky cítil svěží vítr
a stromy bývaly zelenější rostly tam totiž jen ty nejlepší
ty z dětství





chci
tě
vidět
smrtelnou
dusit
tě
ve spánku
led k ledu
popel k popelu
le,g
hkh =
ekp geg
rg dg

h-x-r
h-rh
rh.r
r.řr.t.
j..
.

.
u.
.
.
.
.
..
. . .
.
.
.
.
.

. .




.


.
.

.



.




.



.


.
.












.



.




























.
















.

















.











.






















.