Markétka

Dlouho si hledala
svoji cestu.
Hrála sis na nevěstu
a přes noc
být si chtěla ženou.

Tvá duše byla dítětem,
křičela, nechci se vdávat,
chci si hrát!

Tebe však rozum přesvědčil,
pak dlouho chodila si
v bludném kruhu.

Nevidělas slunce,
nevidělas duhu,
jenom tmavé mraky,
spílala si Bohu!

Teď záříš,
už si dospěla,
na svět se díváš
jinýma očima.

Nic není jen tak,
nic není náhoda,
když v srdci zabydlí se
pokora,
najednou víš,
že cesta
je cíl... .