Když se světlo zlomilo
o hranu noci
doteky proniknul
pod povrch kůže
až za hranici touhy
a víc...
víc už nešlo snést...
na těle navždy zbylo jí
pár jizev
jak od trnů uvadlé růže
jak otisky času
na tvářích
zhaslých hvězd
otisky času ... hlasu ... tváře ... vnoří se jednou ... do sluneční záře... s hladinou oparu splynou ... splynou ... splynou ... otevřou krajinu jinou ... jiného snáře ... úsměv.z.
07.10.2017 20:32:20 | zdenka
starý jizvy jsou věčně krásný jako blednoucí soumrak a slušej nebi..:-D ST*
07.10.2017 19:54:08 | Frr
Líbí se mi to až do jizev, pak jsem se trošku ztratila. Ale ten nájezd supr, až pod kůži ... :)
07.10.2017 19:08:47 | Ragnell