Pardubické pábení

PARDUBICKÉ PÁBENÍ

Utichl smích i naše řeč
vyhasl třpyt v bílém víně
nic není špatně
vše je jak má být

Jen mír a ne křeč
jen tonutí, příteli
v cizí a žádné vině
utonula jsem v hnědých očích
v tom tmavém přístřeší
hlubokém jak studna

Čekajíc u dna sklenky
od vína a piva kdy se nic neřeší
ta doba byla víc než čtivá
v Pardubické próze

Tady bývám obvykle chtivá
když v souladu i v souznění
vše často světsky zapadá
jak těla, tak i nálada
klasicky, trpně, stroze

To však jsem víc mrtvá než živá
uschlý motýl v kulaté dóze
dnes však nikoli
dnes vše mi dává smysl
vše co má mysl a ruce dovolí

V alkoholovém pábení
my přesto střízliví
sdílíme slova co nebolí
harmonii, radost, smích.
Nejsme jízliví
oba asi nejvíc chceme
neublížit okolí

Tím, že dva se mohou sblížit více
než to umí muž a žena
to není postel upocená
nebo těla zmítající se
v křeči v zajetí

Dva uprchlíci od rodin od dětí
to my dva nejsme
Jsme duše oblečené skvěle
Ty v chlapském, já v ženském těle
Přátelé veselí, hraví
a v objetí pevném, čistém
jsme sami sebou - jsme praví

Těším se na příště
už teď se usmívám
kam se s tebou zase
propiji, promlčím a podívám
příště budeme mlčet
ano?

Promlčíme noc a promlčíme ráno
v lese
u studánky
mezi stromy ztratíme se světu
a každý pak mezi jiné domy
Já ty pražské, Peťo
můj krásný duchovní příteli

a už zase se usmívám od ucha k uchu