Podívej se a uvidíš

Vzal jsem luk, sebral šíp,
v domnění, že bude líp,
v naději, že trefím cíl,
srdce jedné z lesních víl.

Šel jsem cestou, tmavým lesem,
v myšlenkách nahý, kde jsem?
To nevím, pouze najít ji musím,
pouze zabít ji musím, snad, myslím…

Určitě ano, mrtvá již nebude mne trápit,
mrtvá již nebude mne dále láskou vábit.
týrat moje jádro, moje srdce smrtelné,
nedovolím jí zmocnit se mne, již více ne!

Na kopci, přede mnou, jelen stojí,
překrásnou mi ukazuje tvář svoji,
kopýtkem do hlíny otisky kreslí,
důkaz, že přiblížit se nikdo nesmí.

Je tak krásný, tento tvor,
avšak vyšlu jej teď na obzor,
do nebe, mezi mrtvé ostatní,
neboť žádný jelen, víla lesní!

Ona ví, co na světě rád mám,
že k zvířatům jsem hodný pán,
a tak vábí mne na lásku k nim,
v jelena přestrojená, přelud, stín!

Tětiva napíná se, praskavý má zvuk,
šíp v ní zasunutý nachází jelení trup,
povoluji prsty, šíp hustou mlhu krájí,
nyní už život svůj, víla lesní, neuhájí.

Při letu hrotu, jelen stále nehybný je,
klidný a beze strachu, on nemění se!
V tu chvíli prozřel jsem, to víla není,
zabil jsem, co rád mám, krásu lesní…