Smíření a naděje

I
A tak jsem tam stál,
v tichu a bezvětří,
vědě, co přijde dál,
že už mne nikdo nezvětří.
Naproti mým očím přítel stál,
pevný a silný, na mě se smál,
a říkal mi slova jež neznamenaly sbohem,
snad že ne nadosmrti stát budu před Bohem,
že vrátím se zpět v podobě jiné,
opustím tmu, nicota brzy pomine,
neboť už jen toto slovo hrdlo mi svíjí
dlouhé noci, mé city, bez pomoci, vyjí!

II
Látka, v níž díra ve tvaru nože
vsakuje rudou krev, tak jako kůže
nechává ji stékat do zemské půdy
a již nebojím se další noční můry,
která sežrat chtěla by zbytek mé naděje.
Ne, nyní jsem šťastný i přestože vím, co se děje!
Přestože vím, že ze sudu stékají
poslední kapky vína, a pak že hrají
konečnou symfonii mých krásných let,
avšak nebojím se, znovu obejdu celý svět,
v tom mi dopomáhej, příteli můj,
ty, jenž tu stojíš, do konce při mně stůj.

III
S dlaní k ráně přikrytou,
ztrácím rovnováhu v nohou.
Na kolena jemně dopadám,
naposledy nebe shledávám
než přejdu na stranu druhou,
před živými navždy uzamčenou.
Poslední pohlazení bledé tváře,
pak pokládá mé tělo rázem
na travnatou zem vlhkou,
čerstvou a stejně tak hebkou.
A s očima jako skleněné Slunce,
loučím se se vším, co milovalo mé srdce.