Č Í S L O 7 7

Písek mám v očích tak vidím všude poušť
a pískoviště stejně jednou mrtvých dětí
zalité krví trpících psů
slepci bez holí šátrají rukama po mém kabátě a hledají cigarety
jenom ty cigarety
už nejsou co bývaly

už to tady není takové jako dřív


a písek v mých očích škrábe a řeže a znásilňuje vizi světa
umírám v jeho dunách ve vlnách nekonečna
v tomhle životě který
už není takový abych za něj dál bojoval

někdo starší mi podává nůž a v ruce drží chleba
ukrojím si z nabízeného největší krajíc
a beru dokud dává
najednou je kolem mráz a tma
ač jsem celou dobu zticha a nikoho si nevšímám
všichni kolem se mnou touží mluvit

všichni chtějí dokázat
že už to není takové jaké to bývalo


ale stále v sobě nosím ty staré kostky vržené bez rozmyslu
do víru událostí
a cáry papírů popsané hnijící krví
čekám až do konce
i když vím že už mě nikdo nepohladí
a neuklidní
jako ty mršiny psů pohozené na pískovišti
a všude možně kolem
stopy klaunů slibujících lepší zítřky

nikdo mi nevezme písek z očí po nikom to nemůžu chtít
slepý se dotýkám kabátů kolemjdoucích a
prosím je o cigarety
kouřím a najednou cítím
že už to není takové jaké to tady bylo

a písek
který dřív dodával sebedůvěru
se mi dostal pod kůži

když ležím tak lžu a na pláži lížu lži druhých
slepý třepotavý motýl mezi kudlankami
ruce od krve a pusa od marmelády
a někde nahoře ve vzduchu visí jenom další krutá pravda
damoklův meč a další přirovnání
které dělají život snesitelnějším


Až mi praskne hlava vylezou z ní za potravou stovky malých pavouků
a zaplaví zemi svým hladem



















Rozhodnutí roztrhat tento svět není moje
jenom to udělám protože mám tu možnost
protože jsem všichni psi kteří leží všude kolem
jsem všechny děti po smrti
jsem taky všechny ruce které bily
krev která tekla a hlas který prosil
jsem oheň který upaloval a zloba která prorůstala masem smrtelných
jsem daň za odplatu na těch které nemilujeme
zažívám zas a znovu muka která si zasloužím
jsem ruka v hlavě a hlava v tělech všech lidí
co padnou za své ideály
a lidé kteří přežijí se stanou mými pavouky
v ohni a v nicotě
zapaluji školní budovu i s dětmi a učiteli
a cítím ozvěnu prázdných časů
nepřepadl jsem knihovnu
jsem schovaný ve všech textech
umírám a zároveň se léčím
a ničím život stejně jako ho nechávám růst

je pozdě na pěstování pomerančů

to rozhodnutí se roztrhat a nechat se spálit
je rozhodnutím všech

maso od kosti odpadává pokaždé jinak a pokaždé stejně

musím si už najít místo kde jsem ještě nebyl
místo s otevřenýma očima
a rozbít v sobě všechno ze skla
skočit do propasti
a vyřídit si to se sebou jednou provždy


je to pokaždé tak stejné
když se to zdá být jiné?

musím musím musím
všechno co můžu
všechno co nesmím
musím to tak vidět

odstranit nádor


a zapálit si poslední cigaretu
kterou si už v tomhle světě vůbec nevychutnám