Oběšenec

Oběšenec

Na jednom konci tenká bílá nitka,
jež pohupuje se ve větru.
Na východě pomalinku svítá,
stíny dávají se do běhu.

Na druhém konci tlusté lano z lýka.
Uvázané na větvi.
Tomu člověku na něm se jistě špatně dýchá,
ne-li je-li po smrti.

Bílé ponožky do šera září,
nitka na nich se něžně třepotá,
Oběšenec se překvapeně tváří,
možná nečekal, že se pohoupá.

V domku o kus dál otvírá se okno,
možná chtěl někdo jen vyvětrat,
nebo možná bylo v domku horko,
ovšem teď jde krajem strach.

Oběšenec, jež se na laně houpá,
zdá se, že se usmívá.
Člověk je rasa hloupá,
krásu života nevnímá.

Proč to udělal, to nikdo neví,
možná důvodem byla láska.
Někdy všechny problémy moc svědí
a tak všechno řeší oprátka.

Když ho sundávali, byl ještě teplý,
nebo možná ho zahřálo slunce.
Bez života byly jindy pulzující tepny,
nehybné byly ruce.

To se jen tak nevidí.
Tak mladý a takhle skonal.
Konečně nikdo nezávidí,
takový výjev u srdce bodá.