ÚTĚK

Skrz prsty, ohýbané v klidném větru,
příjemný chlad prochází skrz ladně,
jako tisíce pampeliščího chmýří
k světlu slunce blížícího se neúnavně.

Skrze jemnou mlhu pochmurného dne,
vidím hrot hory zakrytý závojem zimy,
jako k dívčinu tělu svatební šat lne -
krásné jejich jsou i pouhé tvárné stíny.

Jaký smysl mají tyto verše?
Zcela nevím, nejsem si jistý,
snad jen píseň do deště,
snad pouhý výmysl čistý.

Stále však nepřestal jsem vlát
prsty pod horou s hrotem jako šíp,
nechat hebkou ruku větru si hrát,
zatímco sleduji pětkrát větší Říp.

Proč zde stojím v myšlenkách?
Zeptáš se mě, starý příteli?
Proč píšu ti zde v tajenkách?
Tak uniknu bojům střídměji.

Raději horu se sluncem za zády,
raději bičující dešťové rány,
než-li dívat se do očí lháři,
než-li vidět svět umírat záhy,
doopravdy.