Odsouzeni k přípravám na nevyhnutelne

Místri tibetské duchovní cesty nás vyzývají,

abychom o sobě uvažovali jako o odsouzenci na poslední cestě z cely smrti,

jako o rybě bojující v síti,

jako o zvířeti, které čeká na jatkách na svou porážku...

 

Jsme na pokraji stezky,

díváme se do usti dvou rek,

jedna vteka do věčnosti a druhá do mlýnku samsary,

 

Ulice byly temné,

město, ve kterém jsem studoval jsem nepoznaval,

jako bych se v něm s Tebou zrodil poprvé

a rodil se s každým dalším okamžikem,

prozivajici se bardo,

okamžik umírání a smrti,

s každou další váhou nerozhodnutelnosti,

s každou další vteřinou bez smíření,

tato nejistota minuty naší smrti,

je jedinou jistotou,

touha navrhnout si skutečný osud i zánik,

zaniká s uvedomnenim si pomijivosti všech věcí,

zrození do strasti,

uprostřed malé životní smrti,

ve městě preludu a preludii zivoucich mrtvol,

kde nic se nepodobá ničemu 

a čas je neexistenci budoucnosti,

čas odpočítavá nevyhnutelne,

dech odsouzených je zostuzen klamnymi preciny o mysli,

to ona se reinkarnuje myriada krát za život,

do každé další myšlenky na cestě vzhůru,

do každé další komurky,

ve světě kde civilizace a její chameleonika,

servírují samsaru na zlatém podnose ve své brilantní dokonalosti,

jako postupný vývoj schopnosti zastrit nevědomost za most zamlcujici přítomnost 

a její podstatu,

uvažovat o hodině zániku, prevteleni, vykoupení,

najít si prostor k premitani nad životem a jeho protiklady,

v celé své snaze utisit veškeré emanace,

vidět dech odsouzeného jak zjemnuje svůj průliv,

kroky jdou blíže,

jdou slyšet na dvůr,

podobenství o opratce se vine na světlo,

víno rozlite ve vodě,

ve vysokém rozlišení a v přímém přenosu,

přenos vlastních nepřijetí západního člověka,

prozivajiciho své bardo tisíckrát a znovu,

tady a teď tady a teď tady a teď

stokrát pomyleneho statky ukrajujicimi pohyb 

zaslepeneho touhou po falešném vykoupení 

Po fantomovem osvícení singularitou 

rituály digitálními drogami synestezii 

V obludnem obludariu lapidaria smyslu

v pokoutnem labyrintu vjemů točíme se stále uvnitř 

Ve městě děsivé krásy plačící nad spasou spolutrpitele 

Ve městě kterým mne provazis jako odsouzeného na smrt 

Kde máme možnost a jsme vděční za prostor si uvědomit 

jakou váhu má skutecna korunka a nejslavnější moment života 

kterým jsi prostoupil na druhou stranu 

a rozzaril naději 

a my viděli v kapkách rozlehlosti 

jak nebe klenby se odiva do mysli a za ni 

Jak země prostupuje víčky nebe a naopak

Kořeny skleněných snů se bortí a zažívají tu iluzi stále a znovu 

A odvaha meditovat se vytrácí ve tmě atomového vykriku člověka 

a odvaha vyklicit poslední představu před prevtelenim 

jako tělo padající na myriadu střepů před porážkou tohoto Vesmíru 

jako ryba v síti uprostřed boje o nesmírnou cenu svobody 

chyceni v oseti myšlenek k procleni na druhou stranu 

zůstali jsme v kruhu blízkých 

a mysl nám připravila rozlehlost 

bez příprav se zbavíme možnosti poznat rozměr skutečně hloubky 

tu a tam na druhé straně 

kontempluji ve velké úzkosti 

Noc ve městě minulosti 

kde malé bardo připravilo mi znovuzrození 

ke světlu 

na mé tvůrčí cestě 

Ve vesmíru 

miluj v hodině své smrti 

abys ji nezaplavil vycitkami na nekonečno postav 

ve stále opakujícím tunelu vibrací 

A otevřel cestu do další dimenze 

kterou iluminovala mysl před námi 

mocná a křišťálová zářící v demantu 

opravdová a věcná 

obkruzujici klenbu tisíce oči 

V jediném Zdroji veskerenstva.

 

(Meditace nad kapitolou Nestalost z Tibetské knihy Života a Smrti od Sogjal Rinpocheho)