ZHLUBOKA A SVOBODNĚ
ZHLUBOKA A SVOBODNĚ
Motto:
Sbohem a bylo-li to všechno naposledy
tím hůř mé naděje nic vám už nezbude
Chcem-li se setkati nelučme se radš tedy
Sbohem a šáteček Vyplň se osude!
(Vítězslav Nezval: Sbohem a šáteček)
ZHLUBOKA A SVOBODNĚ
odjakživa nesnáším
loučení
ty formality
řeči
stejně nepojmeš všechno
co bys chtěl
ani co bys měl
nebo jsi nucen říkat
co bys ani nechtěl
nejraděj odcházím
po anglicku
a nemám to za zlé ani druhým
pokud si toho vůbec všimnou
pokud si toho všimnu já
loučení
je na mě až příliš tělesné
těla se vzdalují
zatímco duše zůstávají
pokud si za to stojí
a pokud ne
čert vem těla
duše se umí hladit
i po spoustě let
i přes spoustu hranic
i přes předěly světů
tak jaképak loučení
závětně kynoucí slova
buď mrskají sama sebe
nebo jsou jen vydýchaný vzduch
případně nácvik pohřbu nanečisto
mnohdy vlastního
v naději hasit svou vyprahlou žízeň
slzami těch druhých
skrz ty svoje
solí poušť ale sotva zúrodníš
dát navždy sbohem
jízlivost
nebo sebeklam
možná uražená pýcha
neměl jsem nikdy rád
žádné loučení
raději zhluboka
a svobodně dýchám
Praha, 19.12.2017
https://www.youtube.com/watch?v=NGorjBVag0I
Komentáře (29)
Komentujících (12)
Doporučit
Tisk
Loučení... nikdy ho nechceš a někdy ho, jako bonus navíc, bohužel, nestihneš :-(
Tedy, mám na mysli ty lidi, o které člověk z nějakého důvodu stojí. Zvláštní je, že slova jsou v takových případech jaksi k ničemu - stisknutí ruky či obejmutí, případně poplácání po rameni je mnohem víc.
22.12.2017 18:12:24 | paulmatthiole
Loučení, zvláštní stav - zvláštní situace - zvláštní prostor...
asi převážně říkám zatím ahoj :-), asi to pro mě značí, že je to jen na chvilku, na okamžik...
nesnáším loučení, zní mi v uších a i ve mně samotné... ale ať jdu kamkoli, tak to probíhá, protože se odtud vracíš... pohladíš zem na které ses válel, podíváš se na oblohu a odcházíš, třeba od rybníka... naposledy pohladíš očima místnost, kam se nikdy nevrátíš... naposledy se podíváš na tvář dítěte, pohladíš ho po vlasech a zavřeš dveře... podáš ruku a ještě jednou se ohlédneš... máš pocit, že naposledy...
přišla jsem k jedné paní v nemocnici do pokoje, řešily jsme spolu to, co bylo třeba řešit a když jsem odcházela, řekla děkuju za mě i za dceru... za dceru?? ano ležela tady před pár měsíci na dětském a setkala jste se s ní... druhý den odjížděla do psychiatrické léčebny a odpoledne s vámi si užila, vyprávěla, když jsem přijela na návštěvu... usmála jsem se a vzpomněla jsem si... máte skvělou dceru... usmála se a utřela slzy u očí... uklidní se to, nebojte se, čas a trpělivost hojí... a odešla jsem...
tehdy mi došlo, že to kolem, to uvnitř je důležitý... s tím se člověk neloučí, to je trvalý, to je napořád... par taktů včerejška nezachytíš, ale máš ho v sobě a tam, tam žije... :-)
21.12.2017 00:29:33 | zelená víla
Četl jsem se zatajeným dechem, zelená vílo - děkuji za úžasnou reflexi... :-)
21.12.2017 15:23:39 | Amonasr
Já se s Tebou taky nerada loučím :-)
A u jiných lidí mi to mnohdy vůbec nevadí! Nebo jsem dokonce ráda...!
Každopádně teď ST, jsem ráda, že jsme se potkali, tady na stránkách a vůbec...
20.12.2017 23:47:33 | Pamína
Potěšení na mé straně, Pamíno - nemůžu nevěřit na osud, když mi Tě tak krásně přihrál... :-)
21.12.2017 15:21:29 | Amonasr
Loučení - jak, s kým a na jak dlouho. Ty jsi to vyjádřil skvěle, mohu říci, že to cítím STejně.
19.12.2017 23:17:28 | Kapka
mě napadá loučení s někým, kdo umírá, koho jsme milovali ... jsem ráda za sebe, že jsem dozrála k tomuto rozloučení ...možná se od toho odvíjí další loučení, rozloučení ... úsměv.z
19.12.2017 23:14:17 | zdenka
Není loučení jako loučení; záleží, jak nám na kom záleží. Já mám rád, když se se mnou někdo rozloučí, třeba krátce, třeba pohledem, dotekem, úsměvem, nejlépe neformálně bez velkých frázovitých řečí. Jen vyjádřit tu emoci, že si nejsme vzduchem. :-)
19.12.2017 16:51:14 | Lighter
Ano, takovéhle přirozené kamarádské loučení, či jak ho nazvat, to mi asi taky žádný velký problém nedělá... To ale předpokládá jakési oboustranně vstřícné naladění, řekl bych... Ovšem jsou i kamarádi, kteří čekají s ostříží ostražitostí na svou příležitost, aby ti v odchodu stůj co stůj zabránili... To pak musím někdy použít i různé lstivé techniky a výjimečně si třeba i zalžu, když jsem například přistižen, jak si vyzvedávám kabát, takže musím přesvědčivě tvrdít, že hned zase přijdu, jen co si... ;-))
19.12.2017 17:04:18 | Amonasr
Chápu, kamarádi jsou různí. :-) Já spíše nemám rád opak, když se se mnou někdo velmi kamarádsky baví a kamarádsky až vtíravě se chová a pak mu nestojím ani za rozloučení. Zvláště po několika letech společných. :-)) Vyjádří tím, že jsem pro něj opravdu vzduch, to mě vadí. To nechápu, já k lidem obvykle přilnu. No jo, pravá kamarádství se dnes už nenosí, já vím...Taková "loučení" nemám rád. :-)
19.12.2017 17:18:31 | Lighter
a jak se s námi loučí svět ? To přece jen pocítíme****:-D :-)*ST*
19.12.2017 15:06:44 | Frr
Těžká otázka, Jiří... :-D Co je to vlastně svět ve vztahu k nám... Tomu širšímu světu jsem nejspíš ukradený a nějaké případné loučení se mnou bude mimo jeho rozlišovací schopnosti. A tomu nejbližšímu světu, pokud mi nějaký ve chvíli mého odchodu zůstane, bych asi nejraději zmizel taky tak nějak po anglicku, bez loučení a pokud možno bezbolestně. Nechtěl bych mu chybět, protože tělo už bude stejně jen na obtíž a to podstatné ze mě mu zůstane, pokud jsem nežil a nežiju marně... A pokud žiju marně, tím méně bude mít smysl loučení, leda snad úlevný vzdech... ;-))
19.12.2017 16:35:32 | Amonasr
Och...samotné slovo loučení skrývá v sobě mnoho...proudů? jeden proud tě nese k loučení jenom formálnímu. lehký stisk ruky. další proud tě nese k loučení s přáteli. stisk ruky, možná objetí. jiný proud tě nese k loučení se svými blízkými. objetí, polibek. tady se proud rozděluje. životní partner. tví nejbližší. mnohdy-nejtěžší loučení. ano. také nemám ráda loučení. ale někdy ..je to moc těžké. možná zklouznu do smutna, za což se omlouvám, ale dodnes mi znějí slova pohřebáka : Rozlučte se s maminkou - v uších...moc hezky jsi to Ami napsal...**ST**
19.12.2017 14:43:48 | Anděl
Děkuji, Anděli, za opět krásně znělý komentář, i s tím smutným nádechem... To mám pak vždycky radost, když se takto rozezní něčí mysl - vlastně to je asi to nejlepší, co může každé dílko potkat, děkuji... :-) Každá báseň, úvaha apod. může asi nasvítit cokoliv jen z určitého úhlu pohledu, v určitém, třeba i ne úplně zjevném, kontextu a navíc je vždy subjektivním odrazem momentálního rozpoložení autora či jeho třeba i trvalejšího naladění. A ostatní k tomu mohou přidávat své vlastní reflexe a je to tak fajn, protože pouze v navzájem vstřícné a otevřené rozmanitosti spočívá krása, nikoliv v unifikaci či nějaké reglementaci. Je osvěžující číst podobné nečernobílé komentáře a cítit přitom empatii v nich obsaženou - to člověka příjemně obohatí :-)
19.12.2017 16:20:09 | Amonasr
Ami...dostal jsi tolik krásných komentářů, že je zbytečné cokoliv dodávat...ale přesto mám pocit, že musím. myslím si totiž, že proto je náš jazyk tak krásný, že každý člověk si pod jedním slovem představí něco jiného. například hvězda. jeden vidí tu rudou pěticípou. další vidí superstar. jiný zase betlémskou, a někdo tu na obloze. a podle toho co v nás evokuje člověk reaguje. každý je za své pocity zodpovědný sám. vím, že pochopíš, proč jsem to napsala.:)
20.12.2017 06:58:48 | Anděl
Taky nemám ráda loučení a nejradši bych se vytratila. A věřím ve spřízněnost a nesmrtelnost duše. Ale když na dálku toho druhého člověka nejde obejmout, pohladit, povískat a to mi někdy moc, moc chybí. Ale ty mi to aspoň nahradíš svými písmenky. Moc děkuji.
19.12.2017 11:03:19 | Šípková Růženka