Tíha lehkosti

Země je opět bílá studem,
Nikdo ji ještě nepošlapal.
A cesty, jimiž možná půjdem,
Skryly se s ledovým klidem,
Pod smutnou tíhu lehkosti.

Takto se ztrácí každá stopa,
Pak žádná duše nezjistí,
Proč ztvrdla jak mléčný opál,
Či kdo v noci slabě klepal,
U jejího obydlí.

Snad známe oheň radosti,
uvnitř jsme však vychladli.
Než nás oceán možností,
Zas osvobodí od zlosti,
Topíme se hudbou vln.

I když růže prořídly,
Vždy se najde další trn,
Jenž do boty zapadlý,
Změní naše pohodlí,
Na kulhání za osudem.

A navzdory zázrakům,
Je země opět bílá studem.