Stará škola před demolicí

Omítka na ní opadává
chřadne a pomalu to vzdává,
přesto ještě dýchá, ... stoletá,
tisíci dětských hlasů zakletá.

Rozbitými okny život vyprchal,
přesto její zvláštní vůně drží se tu dál.
Nové domy , moderní, tu vůni nemají,
přes dokonalé všechno, duši marně hledají.

O její zeď opírám se jemně,
a zbytky tepu... zní tak temně,
očekávaje věci příští.
Paměť její se v zapomnění tříští.

Zákoutí sklepa, půdy tajemnost
kamenné schodiště, nedobytná pevnost,
svou labutí píseň už brzy oslaví.
A zpod přimhouřených víček se oči zaplaví.

Zbyde tu pusto, prázdno místo ní,
než ho cosi moderního zaplní..
Však v srdci ne, to nechce novoty,
tam zůstane díra.. a bagru šlápoty..

Pak jednou nadejde ten den,
vítr s sluncem v cůpky bude zapleten,
kdy nebude už nikdo, kdo by vzpomínal.
Musí to tak být. A život běží dál...